Země

Země

Prosí, varuje, spíná ruce. Občas propukne v beznadějný pláč, až se vody vylijí z břehů a rozbouřené moře vyplaví bolest na povrch. Milující matka dává nekonečno šancí, ale my pokoušíme dál a dál. Posunujeme hranice. Jako hazardéři se vysmíváme životu. Jsme přece páni světa. Můžeme všechno. Máme všechno. Moc moci nás nosí na ramenou jako vítěze.
A matka zas a znova prosí. Její láska je nekonečná. Ale nit trpělivosti už má na konci uzlík. Teď se musí něco stát. Něco nás přece musí zastavit. A jí zbývá to nejtěžší. Dívat se, jak to nejdražší padá ke dnu. Bezmoc jí svázala ruce. Ví, že nesmí udělat nic. Jen se modlit a mít víru, že v popelu zbydou žhavé uhlíky, které čerstvý vítr zase rozfouká k životu. Zlé přijme země, dobré oheň očistí. A bouře se utiší. Všude tam, kde jsme pokoru zadupali, pomalu vykvétá. Už může. Už je pro ni místo.
My se vracíme s hlavou skloněnou. Matka se na nic neptá. Otevře náruč a přijme nás bez výčitek, bez podmínek. Tak jako už tolikrát. Spirála lidských Osudů nikdy nekončí. Jestli ano, na jejím konci najdeme to, co po všechny životy hledáme a kam směřujeme. A to je návrat domů...