Všechno je tak, jak má být

Náhody neexistují. Všechno v našem životě je pečlivě naplánováno. Setkání, místa, zkoušky, výzvy, změny jsou kamínky jedné mozaiky, které říkáme Život. Nejspíš na jeho úplném konci nám bude dovoleno poodstoupit dva kroky dozadu a podívat se na mozaiku v její plné kráse. A pak možná i pochopíme, proč jsme museli zasadit ten či onen kamínek, přestože jsme chtěli úplně jiný. A pochopíme i to, že ne my, ale jinší kumštýř je tvůrcem Díla. Pocítíme úlevu a pustíme opratě, které jsme ze strachu do té doby pevně svírali v rukou, protože už víme, že koně Osudu sami nejlépe znají správný směr. Budeme si ťukat na čelo, že jsme si dobrovolně vybrali bolest a utrpení, místo abychom se stali řekou a volně plynuli, přelili se přes kameny, v tůňce si chvíli odpočinuli a nabrali dech. Viděli bychom, že břehy nám dávají přesně tolik prostoru, kolik potřebujeme a je-li proud někde silnější, pak břeh rozevře svou náruč jen trochu víc a počká, až se dravé vody uklidní a zčeřenou hladinu řeky pohladí slunce. Intuice by byla vybroušená jako skalpel a my bychom četli ve znameních jasně to, co teď jen tušíme za hustou mlhou našich myšlenek, domněnek, představ a předsudků. Přestali bychom očekávat a zmizel by strach. Zůstala by čirá radost Bytí a pochopení, že všechno je tak, jak má být.