Vcukuletu, natotata a štandopéde, letíme!

Autorské čtení Na vlnách slov, tónů a barev rozehrálo všem, kteří ho připravili, i těm, kteří si ho přišli poslechnout, veselé plamínky v srdci. Jako bychom spolu seděli v kruhu u ohně a každý přihodil polínko. A nemuselo to být polínko nikterak veliké, úplně stačilo, že lidé tu byli přítomní tělem i duší, že vyzařovali energii podobnou té, kterou byl prosycen prostor a tím ji násobili. Každý přispěl k teplu prožívané chvíle. Velmi si vážím takových vzácných okamžiků, vím, že nejsou samozřejmostí, vím, že jsou makovými zrníčky dobra na koláči světa.

Po skončení za mnou přišla Martina s Pavlem posdílet své dojmy z prožitého večera a jen tak mezi řečí pronesla: „Nechcete s námi letět na Madeiru? Jsou levné letenky.“ Tohle už tu jednou bylo a poměrně nedávno. Co se to děje? Taková drahota všude kolkolem, ale letenky tam, kam bych se ráda podívala, se zlevňují. V prosinci Kypr, v únoru Madeira. Ostrov, o kterém léta sním. Že by znamení? Moje duše byla z autorského večera rozjařená, roztančená a vystřelit ji ještě o jeden obláček výš, nedalo žádnou práci. Seděla jsem na nejvyšším nebeském balkónu a spontánně vyhrkla: „Letíme, viď Petí !!“ Lidé mého typu, tedy lidé impulsivní s lehkou dávkou ztřeštěnosti, poletující ve svých světech bez kořenů a bez kotvy, mají většinou vedle sebe lidi rozvážné, rozumářské, váhavé, ukotvené ve svém středu, a hlavně pevně stojící nohama na zemi. „Regí, co je to za nápad. Nemůžeš přece bez kapky rozvahy říct: Letíme! Já tedy na Madeiru neletím. Chci být doma.“ Ani mé prosebně žadonící oči říkající: „Splním ti všechno, co ti na očích uvidím, jen když poletíme“ tentokrát nezabraly. Ach jo, na žádný výměnný obchod v tuto chvíli Petí zjevně nepřistoupí. Ani Kája, který informaci o levných letenkách zaslechl, jindy střelec, hrdina akce, nechytil příležitost za cop a nechal svůj toulec zavřený.  Chlapi, co je to s vámi? Kde je mužská dobrodružná povaha?

Doma jsem se snažila své rozbouchané srdce pro Madeiru utišit. Regí, je to zkouška. Jen další z těch mnoha, které k tobě přicházejí a ve kterých propadáš. Co kdybys jednou udělala něco jinak. Netlačila na pilu, nebojovala, nechala věci plynout? Posbírala jsem všechnu svou trpělivost, podle přísloví: Kdo si počká, ten se dočká. Anebo ráno je moudřejší večera. Občas je rozum dobrý parťák. Občas je dobré ho poslechnout. Stalo se. Druhý den ráno vyšlo slunce a vyjasnilo se. Já tedy měla jasno už včera. Ale zbytek posádky potřeboval čas na vydýchání výzvy. Petí nakonec pomalými krůčky dospěl k tomu, že poznat nový ostrov není zas tak špatný nápad, zvlášť když tam nebude vedro, které on nerad. A Kája si řekl, že je čas vzít rodinu do nebe, když on už tam byl a vrátil se na zem celý a zdravý. Pro Gábi a Kájíka to měl být jejich první let. Po pár přešlapovacích krocích nakonec poletí naše osvědčená pětka. Poláček by z nás měl radost. Ladíme mu s románem.

Ano, ano, román mi připomíná Romana, mého bývalého muže. Ano, ano, je čas na přiznání, protože přiznání je polehčující okolnost. A já odlehčit potřebuji. Potřebuji čistý štít a čistý stůl. Je čas drhnout, umývat, prát, vymést pavouky a zapomenuté kostlivce. Kromě dobrých pohnutek jako je poznání divukrásné přírody, levád, oceánu, který Madeiru omývá, mě vedly i pohnutky nízké. Na Madeiru totiž odletěl můj muž krátce po rozvodu se svou milenkou. Dobře si pamatuji na běsnící bouři uvnitř opuštěné zhrzené ženy i na vzdorovitý výkřik, který nikdo neslyšel: „Však já se na Madeiru také jednou podívám. I bez tebe, ty…“ Za dovětek, který jsem tehdy připojila jako oslovení mého bývalého milovaného, se dodneška stydím a nemusíte mít zrovna bujnou fantazii, abyste si nějaký ten svůj peprný dosadili. Možností je tolik jako včel na právě rozkvetlé třešni.

Je zvláštní ta lidská emoční paměť. Jako by to bylo včera a ono už je to patnáct let. Tehdy jsem cítila větší vztek než dvanáct rozhněvaných mužů. Ale Bohu díky, že se to stalo, že mě to otesalo, vytvarovalo, vyhladilo a hlavně posunulo. A taky Bohu díky, že mě to nerozbilo, nezakopalo, nezničilo. I to se mohlo stát. Vždycky je více cest. Vidíte, pouhých patnáct let a já mohu letět na Madeiru nikoli ze vzteku, vzdoru, hněvu, ale s radostí a touhou po poznání a s lidmi, které mám ráda a nikoli někomu na truc. Dnes podruhé musím připomenout: Kdo si počká, ten se dočká.

Při balení osmikilogramového batohu 40x30x20 jsem si po kyperské misi připadala jako balitel profík. Hotovo vcukuletu, natotata a štandopéde, můžeme frčet. Štěstí nám přálo, v letadle jsme všichni seděli hezky pospolu. Prvoletiči Gábi a Kájík se mohli vzájemně podporovat držením palců nebo i celých rukou. Oba se usmívali. A pokud to byl úsměv hraný, jen tak na oko, či pro oko druhých, pak jsou to dobří herci. Jedno místo, u okénka zůstávalo dlouho prázdné a já se těšila na stěhování ještě blíže k nebeskému zdroji, pokud nikdo nepřistoupí. Na poslední chvíli přicupitala milá černovláska a bylo po žížalkách. Naštěstí byla Zdenička (během pěti vteřin jsme se představily a po deseti minutách si tykaly) velmi komunikativní a ochotná fotit svým i mým foťákem. Obloha byla totiž dnes mimořádně vyšlehaná do bíla a proměnlivá jako rozmarná nevěsta, která neví, jaké šaty na svatbu vybrat. Splývavé nebo s volánky, nadýchané nebo přiléhavé. A nás ta nerozhodnost bavila, protože bylo na co koukat. Říkám, že podobné se přitahuje, a proto si většinou v letadle či jinde sednu vedle komunikativních lidí. Petí na to má jiný názor. Říká, že bych rozmluvila i němého. Na mou obranu, tentokrát si začala Zdenička. „Odkud jste?“ „Z Mimoně.“ „Jé, já z Nového Boru.“ „Cože? Já v Novém Boru pracuji.“ „Né, opravdu? A kde?“  „V ZUŠce“ „To si děláte legraci. Já pracuji také v ZUŠce, ale v České Lípě.“ Letadlo je plné Pražáků, Ostraváků a Hradečáků a vedle sebe tu sedí Mimoňka a Boračka a obě muzikantky. Petí útrpně zavřel oči a psychicky se připravoval na tři a půl hodiny brebentění, kterému říkal drnčení. Myslím, že litoval, že špunty do uší dlí někde hluboko v batohu. Nešlo ale jinak. Tolik společných přátel, témat k důkladnému probrání, dokonce i společný koncert dvou ZUŠek jsme v letadle naplánovaly. Po všech směrech plodný let.

Zdenička cestovala s partou a náhoda tomu chtěla, že jeden jejich kamarád pilotoval naše letadlo. Maličko to ve mně zazávidělo, zvlášť, když Luděk pozval své přátele do kokpitu letadla a oni měli tu nebeskou modř a běloskvoucí baldachýny před sebou v plné kráse. Měla jsem načteno, že na Madeiru létají jen velmi zkušení letci, protože je tu nebezpečně krátká přistávací plocha. „To musí být Luděk špička mezi piloty, když létá na Madeiru“, utrousila jsem, chtíc se ujistit, že jsme v těch nejlepších rukou. “  „Luděk letí na Madeiru poprvé, je to jeho křest. A my doufáme, že ne ohněm. Hahaha.“ Nikterak mě neuklidnil dovětek, že má na trenažeru nalítáno čtyřicet hodin. Trenažer je trenažer a realita realita. Já vím, že jednou to musí být poprvé, ale proč zrovna, když letíme my? Před mými spolucestujícími jsem držela jazyk za zuby, ač mi pěkně drkotaly a srdce se divoce rozbušilo, jak hledalo cestu do kalhot. Zdeniččin kamarád Tom vidouc mou nervozitu, chtěl přihodit polínko na oheň mého strachu. „A to ještě nevíte perličku…“ Vykulila jsem oči a zprudka zastavila tok jeho výmluvnosti. „Pokud nechcete být svědkem hysterického záchvatu, pak si tu perličku necháte, až budeme bezpečně na pevné zemi. Děkuji.“ Tom byl rozumný. Nevypadal na to, že by věděl, jak uklidnit hysterku, co ječí na celé letadlo: „Pilot je ještě v plenkách a chce přistát na Madeiře, blázen jeden. Zachraň se, kdo můžeš.“ Vsunula jsem ruku svou do ruky Petrovy, ten otevřel oči a usmál se na mě. Takhle jsme vždycky vzlétali a přistávali. Netušil, že tentokrát je důvod mého pevného stisku jiný než romantický. Teprve, když jsme dosedli na jednu z nejkratších ranvejí a klid se mi opět vrátil do rozvibrovaného těla, zvědavost zvítězila.“ „Tak sem s tou vaší perlou.“ Tomovi zazářila očka, těšil se na svou finesu jako malej kluk: „Luděk loni v létě rozbil letadlo. Přistál kamsi do ostružin. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Vidíte, Luděk je nebeský borec.“ Souhlasně jsem přikývla jen proto, že jsem pod nohama měla jistotu madeirské země a byla vděčná, že jsme nepřistáli v ostružiní. Teprve jsme přiletěli, ale já už myslela na návrat a vyslovila přání tam nahoru, aby Luděk pilotoval jinou štaci než tu madeirskou.

Miluju první nádech na ostrově. Je to jako když vášnivý kuřák potáhne po dlouhé době první šluk z cigarety. Je to jako když se vám vrátí dítě z cest a vy ho poprvé po dlouhém odloučení obejmete. Je to opojné, srdce oblažující a duši harmonizující. Cítím obrovský příval štěstí. Milá Madeiro, ať už byly mé pohnutky přiletět, poznat tě, dotknout se tě, ochutnat tě, jakékoli, jsem tu. Plná vděčnosti, zvědavosti a dychtivosti.