Trocha jeskyňového adrenalinu
Trocha jeskyňového adrenalinu
Jsem-li na mořské dovolené, stávám se lenochodem a lenoším na sto procent. Jsem-li na poznávací dovolené, stávám se surikatou, rozhlížím se do všech stran, aby mi nic neuteklo a chci prošmejdit, co se dá. Nikoli tak Petr. Ten je monotónně naladěn na lenošivý mód. Musela jsem tedy oprášit staré rodičovské triky z dob, kdy jsme výletili s našimi malými dětmi. Navíc jako učitelka mám takříkajíc motivaci v popisu práce. Malému pulci stačí říct: „Kdo bude první u skály?“ A máte jistotu, že následujících tři sta metrů se váš potomek přesune bez kňourání „Kdy už tam budem“ a s bonusem rychlé teleportace. Na dospělce musíte rafinovaněji. „Skála před námi vypadá jako skvělý objekt k focení, co myslíš?“ Když u fotografa nezabere touha po nevšedním snímku, musíte přitvrdit. „Nevadí, tak já se tam skočím podívat sama, počkej tu chvilku na mě.“ Máte osmdesátní naději, že vás partner nenechá jít samotnou, zvlášť když je fotogenická skála útes nad rozbouřeným Atlantikem. Nejlépe ze všech fint zabírá metoda přidané hodnoty. Ráno váš milovaný vytyčí osmi kilometrovou trasu na pohodu a vy během dne na mapě objevíte ještě další úžasná místa a zajímavosti k vidění, ke kterým odskočíte. Přece si je nemůžete nechat ujít, když jsou na dosah. Vyhnete se tak traumatickému začátku dne z mnoha ušlapaných kilometrů a na jeho sklonku budete mít šestnáct kilometrů, ani nebudete vědět jak.
Mallorca je překrásný ostrov plný rozmanitých barev a vůní. Lidé jsou tu přívětiví a usměvaví. Poznat ostrov za deset dní je nesplnitelný sen. Ale aby ho člověk ochutnal a zamiloval se do něj, na to deset dní bohatě stačí. A vy víte, že se musíte vrátit.
Metodou přidané hodnoty jsme na Mallorce objevili jeskyni na břehu moře. Dlouho jsme ji nemohli najít, ač mapa ukazovala, že stojíme přímo před ní. Vchod nikde, jen útesy a moře. Asi je zalitá vodou, přijali jsme své vlastní vysvětlení. Místo bylo krásné, přímo pro piknik, dali jsme obědovou pauzu. Tu se přiblížili němečtí turisté. Přiblížili, ale během vteřiny zase zmizeli. Surikata zbystřila. Ano, bylo to přesně tak, jak jsem si myslela. Mladíci našli vchod do jeskyně. Hurá za nimi. Byli to keškaři. Ochotně nás přizvali k prozkoumání temné sloje. Petr výpravu jistil z bezpečí nahoře. Po pravdě, mně by stačila část jeskyně, kde bylo jakž takž vidět a chodilo se tu s mírně ohnutými zády. Keškaře však vedla touha po zápisu do lockbooku a touha je, jak známo, velká pokušitelka a ten nejlepší hnací motor. Než jsem se vzpamatovala, už jsem spolu s nimi lezla úzkým temným tunelem, na jehož konci bylo světlo. Jak příznačné. Co asi bude na jeho konci? Doufám, že ne druhý břeh. Malý otvor ústil do další jeskyňky, jejíž spodní hranu omývalo moře. Otevřel se před námi fantastický výhled na mořskou hladinu. Euforie z dosaženého cíle byla veliká. To byl adrenalin, panečku. Takhle nějak se cítí dobyvatelé, kteří překonají sami sebe. Což já určitě byla. Můj prémiový zápis do lockbooku. To jsem ještě netušila, že se přesně o devět měsíců později stanu vášnivým stoupencem této celosvětové záliby. Koníček počatý na Mallorce se dvěma Němci. Cesta nahoru byla hračka. Na Petrovi bylo vidět, jak si oddechl, když mě viděl vylézat z díry. Nadšeně jsem mu vyprávěla, jaké jsme zažili dobrodružství v útrobách země. Usmíval se, klepal pochvalně po rameni, jen závěrečné „to musíš vidět“, ho vyděsilo. Musela jsem hodně škemrat, hodně žadonit, aby se nechal přesvědčit a stal se na chvíli speleologem. V mém prvotním nadšení mi nedošlo, že to, kde jsem se já s šedesáti kily protáhla s velkými obtížemi, bude pro Petra s dvojnásobnou váhou, úkol téměř nadlidský. Vnitřní odhodlání a partnerčina podpora skály láme a tunely rozšiřuje. Dodnes nechápu, jak se Petr tím úzkým otvorem mohl prosoukat. Tady opravdu musely pomáhat síly nadzemské. Pravdou je, že došel, přesněji, doplazil se, k cíli. Špinavý, odřený, ale šťastný. Ta nádhera, která se před ním rozprostřela za to stála. Nelitoval rozbitých kolen a pomalu rovnal tep a klidnil dech. Stáli jsme tu vedle sebe jako dvě děti, co objevili poklad na konci stopované. Až nahoře v bezpečí mi došlo, co bych asi dělala, kdyby se Petr zasekl a nemohl ani tam, ani zpátky. Nebo, nedej Bože, si jeho rozpumpované srdce řeklo, že si dá pracovní pauzu. Tady by záchranáři s nosítky šanci neměli. Maximálně s vodními. Jsou chvíle, kdy děkuji tam nahoru, že nám bylo pomoženo a že všechno dobře dopadlo. Tohle byla jedna z nich. Ale zážitek to byl a za trochu toho riskování to rozhodně stálo. Odcházeli jsme z tohoto adrenalinového místa jako vítězové.
Když jsme si večer prohlíželi fotky z celého dne, u toho jeskyňkového jsme se na sebe se zadostiučiněním podívali. „Byl jsi statečný. Jsme na tebe pyšná.“ „Bez tebe bych to nedal. Jsem rád, že tě mám.“ Tu noc jsme spali spánkem spravedlivých. A ráno jsme se těšili na další objevování přírodních krás Mallorcy. A klidně mohou být i méně adrenalinové.