Třída číslo šest

V sedmi letech jsem poprvé vstoupila do hudební školy v Mimoni. Ve třídě číslo šest mě učila báječná paní učitelka Zdenka Dvorská. Musela to být ta nejlepší paní učitelka, protože jsem velmi brzy oznámila rodičům, že chci studovat konzervatoř a jednou budu učitelkou hudby. Uměla mi předat to, co sama milovala, ukázala mi cestu a byla mi dobrým průvodcem. Dnes si říkám, že jsem snad ani nechtěla dělat muziku, prostě jsem chtěla být jako ona. Možná, kdyby byla zahradnice, dnes bych s láskou pečovala o kytičky. Se zkušenostmi a odstupem času vidím v učitelském povolání velkou zodpovědnost. Ono je opravdu posláním. Člověk tu může udělat mnoho dobrého, ale napáchat i velké škody. Já měla na začátku štěstí. Setkání s dobrým učitelem byl můj první dárek shůry.

Po studiích jsem nastoupila do mimoňské hudební školy jako učitelka klavíru. Když mi pan ředitel Gustav Špergl přidělil třídu číslo šest a já do ní poprvé vstoupila, rozbušilo se mi srdce. Klavír, katedra, obrazy na stěnách...všechno bylo stejné jako tenkrát. Snad jen kamínka, do kterých jsme přikládali, zmizela. Brala jsem to jako znamení. Nyní jsem dostala šanci proměnit dětský sen ve skutečnost. Být takovou paní učitelkou, jakou byla paní Zdenka. Moje práce se mi stala koníčkem, do všeho jsem se pouštěla s ohromným nadšením. Nápady ke mně samy přicházely, stačilo je jen zachytit a realizovat. Měla jsem navíc obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Říká se, je-li žák připraven, učitel se  najde. Nemohu jmenovat všechny, kteří mě za těch třicet let ovlivnili. Ale Pavla Jurkoviče, Lenku Pospíšilovou a Jiřího Žáčka zmínit musím. Ti byli zásadní. Na Pavla vzpomínám s velkou láskou a obdivem. Tolik člověčiny bylo v tomto skromném člověku. Otevřel moje srdce a já se od něj naučila, že není důležitý cíl, ale cesta, po které k němu jdeme. Lenka byla pokračovatelkou Pavlových myšlenek. I ona předává prostřednictvím hudby radost a lásku. Muzika, a umění vůbec, je ten nejlepší transportní kanál lásky. A láska je to, co k životu nejvíc potřebujeme. To, co je v životě nejdůležitější. A Jiří tento trojlístek uzavírá. On mi ukázal, že lék, který zabírá na všechno, je humor a legrace, že i těžké věci se dají překonat, když se neobléknete do trudnomyslnosti, ale vylehčíte své bytí humorem. S lidmi, kteří se rádi a často smějí, je vám dobře a vyhledáváte jejich společnost. 

Tak to jsou mí učitelé, moji průvodci životem. Nemohla jsem si přát lepší a nikdy nepřestanu být vděčná za to, že mi bylo dáno s nimi být.

Vždycky jsem si říkala, že když budu dělat svou práci poctivě, naplno a s láskou, nemůže přijít nic, co by mi ji vzalo. Mýlila jsem se. Když jsem po 29 letech opouštěla třídu číslo šest, pochopila jsem, že moc mocných je víc než cokoli jiného. 

Ale jsem osudu vděčná za to, že mi bylo dopřáno proměnit svůj sen ve skutečnost. Že se mi podařilo předat dětem i dospělým kousek sebe a nakazit je svým nadšením. Že jsme se při tvoření nechali unášet do těch krásných sfér, kde nám bylo spolu prima na duši. Jsou věci, které se prostě neztratí. Všechno zlé je pro něco dobré... Jedny dveře se musí zavřít, aby se druhé otevřely... Když něco končí, něco nového začíná... Nic není náhodou, všechno má svůj smysl...Já vím...

Ve třídě číslo šest jsem nakonec strávila neuvěřitelných 36 let, zůstaly v ní dobré stopy a proudila tu radost a láska. Ať tento otisk dobra nezmizí a naopak je nadále rozvíjen. To bych ráda popřála třídě číslo šest.