Premiéra a derniéra na odchodnou aneb tragédie k smíchu

Náš ajťák mi byl od prvního setkání sympatický. Pořád něco hledal, na něco zapomínal, chodil pozdě a mikročástečky chaosu kolem něj problikávaly ve stejné frekvenci jako u mě. Podobné povahy se přitahují a mají pro sebe pochopení. Znali jsme se sotva týden, kdy si mě vzal stranou a konspirativně mi sděloval důvěrnou informaci. „Anno, tajka dnes řádila jako tajfun v nejlepší formě. Našla v novinách tvou fotografii ze soutěže Žena regionu a bylo tam napsáno, že jsi referentka kultury ve Vysoké Lhotě.“ Na poslední slova kladl takový důraz, jako by šlo o prohřešek hodný odhalení atentátu. Nechápala jsem, jako už tolikrát na tomto úřadě. „Ale já jsem referentka kultury!“ „Jo, holka, to právě nejsi. Ty jsi kulturní referentka, a to je rozdíl. Funkce se musí specifikovat správně. Popravdě, řekl bych, že tohle byl spíš zástupný problém, aby mohla blafnout a oheň v sobě řádně rozfajrovat. Myslím, že to, co naši paní tajemnici rozčílilo, je skutečnost, že asi nebudeš kancelářská myška v šedém kožíšku. Kolem tebe bude nejspíš živo a rušno. A ona chce mít úřad v seriózních barvách. Jakákoli křiklavá ozvěna do světa je nežádoucí.“ Nahodil starostlivý, účastný pohled a dodal. „Vypadáš jako prima holka, chtěl jsem tě jen varovat, abys věděla, jak to tu chodí a nenarazila hned na začátku.“ Hodnej kluk. Ale obávám se, že cejch už mám vypálený. Do konce pracovní doby jsem zadržovala slzy silou vůle a v autě je pustila s úlevou ven. Po trpké zkušenosti z minulého zaměstnání jsem si přece slibovala, že budu šedá nenápadná myška, která vždy a za každých okolností bude plout s proudem a nikdy proti němu. Ale Osud je zákeřný. Zase si udělal, co chtěl, co udělat musel. Ale co já? Jsem nepoučitelná, ztracená, zatracená, ta nejhorší úřednice na celém světě. Mohu jen brečet. A tak jsem toho využila a deset kilometrů cesty domů poctivě cedila nudle. Doma jsem vystoupila z auta, oči napuchlé, pro pláč slova neschopná. Rodina, která právě stříhala keře na zahradě, zůstala nehnutě stát a čekala na zprávu z nejhorších. Když jsem konečně ze sebe vysoukala, co se stalo, jejich napětí povolilo. Mysleli totiž, že někdo blízký umřel.

Osm hodin u počítače mě vysávalo. Musí přece být způsob, jak od něj utéct a dělat něco smysluplného. Paní místostarostka mě zachránila. Konečně vyšla hvězda naděje a ozářila místo, kde bych se mohla kreativně realizovat. Dostala jsem pověření, abych nasbírala materiály ke knize o historii Vysoké Lhoty. Tak to je pecka. Okamžitě jsem se s chutí pustila do příprav. Zajistila jsem fotografa, který nafotí všechny kulturní památky, obešla místní historiky, kronikáře, pamětníky a podklady se mi hezky začaly vršit na stole, že ten prevít počítač nebyl skorem vidět. Mé malé, ale významné vítězství. Když všechno půjde dobře, za rok se můžeme těšit na pěknou publikaci, kterou se obec bude chlubit. Asi po třech nedělích intenzivní práce na knize jsem zavítala do místního muzea, abych získala další materiály. Ředitel muzea mi uvařil čaj a když vyslechl mou řeč plnou nadšení pro nově vznikající knihu až do konce, omluvil se, kamsi odešel a pak beze slova přede mě položil knihu s názvem Historie Vysoké Lhoty slovem a obrazem. Spadla mi brada, jak jen nejníž to šlo.  Cítila jsem, jak má radost z nového projektu odlétá jako čmejří pampelišek v čase odkvětu. Tohle byl těžký úder pod pás. Pan ředitel si toho byl vědom, dal mi čas, abych se z posttraumatického šoku dostala. Tiše, s účastí přihlížel mému pádu na tvrdou zem reality. Tak z toho by mě mohl dostat jedině vyprošťovák něčeho hodně silného. Moravskou pálenku má pan řídící nejspíš pro drsné chlapy. Nic mi nenabídl. Ze svého rozčarování jsem se musela dostat sama. Na mé otázky odpovídal krátce a bez emocí. Přesto jsem v jeho odpovědích cítila jakousi pachuť hořkosti a rezignace. A tak jsem se dozvěděla, že kniha vyšla před pěti lety, inicioval ji on se svou dcerou a obec přispěla malou dotací. Kniha byla krásná, propracovaná, na křídovém papíře. Ale proč jsem měla dělat něco, co existuje, a ještě v tak dokonalé formě? Na to pan ředitel odpověď neznal. Šla jsem tedy k prameni. Paní místostarostku moje otázka nikterak z míry nevyvedla. „Aha, tak my už takovou knihu máme. Zapomněla jsem.“ Lehce povytáhla obočí a její úsměv říkal, že naši schůzku považuje za ukončenou. Oči mi přitáhl hřbet knihy, kterou jsem před malou chvílí držela v ruce v muzeu. Měla ji v knihovně za svým pracovním stolem. Hlavně klid. Za zabití v afektu je sazba od tří do deseti let. Raději jsem tedy utišila bušící srdce a poslechla rozum. Po malé odbočce na cestu naděje, byť slepou, jsem se vrátila zpět ke smlouvám o pronájmu sálu kulturního domu. Nejsem však člověk, který se jen tak lehce vzdává. V rukávě mi zbyl poslední trumf. Královské srdcové eso. Autorský večer „To se mi snad jenom zdá“ sestavený z vtipných veršů nejčtenějšího českého básníka a muziky mého milovaného učitele. Paní Náhodě jsem nenechala nic. Domluvila jsem spolupráci s místním dětským pěveckým sborem, nazdobila sál, připravila krásné pozvánky a plakáty a každou hranu drahokamu autorského večera vybrušovala do dokonalosti. S rozechvělým srdcem pak vyhlížela den D. Teď jen, aby se dětem hezky hrálo a někdo se na ně přišel podívat. Tohle přání jsem do Vesmíru pustit neměla. Ne nadarmo se říká, pokud si něco hodně přeješ, celý Vesmír se spojí, aby tvé přání splnil. Diváků přišlo tolik, že se do sálu vůbec nevešli, mnozí stáli na chodbě, na schodech vedoucích k sálu, aby aspoň slyšeli, a někteří zklamaně a jiní naštvaně odešli. Přes stovku jich rozhodně bylo. Tohle Vysoká Lhota zažila poprvé. A kdo ví, možná i naposledy. Nevěřila jsem svým očím. Má touha udělat z Vysoké Lhoty Mekku kultury se naplnila. Co na tom, že jen jednou jedinkrát. Husité také říkali, na množství nehleďme. A já jsem potomek husitů. Ten večer mě uspávala Blaženost. Tak hezky mi bylo na duši. Poprvé a zároveň naposledy na postu kulturní referentky. Druhý den si mě zavolal pan starosta. „Nemluví se o ničem jiném než o včerejším večeru. Tohle je přesně to, co bychom ve Vysoké Lhotě potřebovali. Nechcete si to přece jen s tou výpovědí rozmyslet?“ Jsou chvíle, kdy je lepší mlčet a tohle byla jedna z nich. Těžko bych mu vysvětlovala, že já musím zpátky ke svému kopytu, že to jejich úřednické kopyto by mě rozdupalo.

Když nám teče do bot, ryjeme bradou brázdu v zemi, ztrácíme půdu pod nohama, nevíme kudy kam, chytáme se stébla, hledáme naději tam, kde bychom ji nehledali, děláme zoufalé činy. To vše se mi stalo, to vše se mi muselo stát. Bylo to nevyhnutelné pro zkoušku mé duše. Není důležité jen přicházet včas, ale i odcházet. A to jsem se měla ve Vysoké Lhotě naučit. Řekla bych, že touto zkouškou jsem prošla na jedničku. Dát výpověď po měsíci, ještě ve zkušební době, to je pro takovou vystrašenku a plašmyšku hrdinský čin. Dnes si zpětně uvědomuji, jak jsem musela být zoufalá, když jsem přijala práci šedesát kilometrů daleko od mého domova, jenom proto, abych unikla peklu úřednické židle.  Smysluplná práce, která mě naplňuje a baví na vahách rozhodování převážila nelehký skautský způsob života, který mě s novým zaměstnáním čekal.

Proč jen nevidíme nevyhnutelnost Osudu, když ji prožíváme? Proč nám ji ve zřetelných obrysech ukáže až perspektiva dálky? Asi to tak musí být do té doby, než zmoudříme, než dospějeme k rovnováze, přijetí Osudu, smíření se vším, co k nám přichází. To nejdůležitější je vděčnost, že je nám díky těmto zkouškám dáno poznat lépe sebe sama, vyzrát a posunout se o krok dál. Člověk si pak váží všeho, co do té doby považoval za samozřejmost, své rodiny, přátel, práce a hlavně sebe.