Thassos

Pokud by se mě někdo zeptal, zda stojí za to ostrov Thassos navštívit, bez váhání řeknu: „Ano, rozhodně ano. Je to jeden z nejkrásnějších ostrovů Řecka, které jsem kdy viděla.“ Málokdy jsem si v něčem tak jistá jako v tomto tvrzení. A to přesto, že z Thassosu znám jen pár metrů čtverečních. Vlastně pouze jednu malou vyvolenou pláž, která se na čtrnáct dní stala dějištěm krásných zázraků. Na malém kousku země jsme s Regí žily jedinečný thassoský příběh. Byl tak barevný, tak pestrý, jak jen si umíte představit. Jedinou minutu jsme se nenudily, těšily se na každý den a smutnily, když nám zapadající slunce přineslo zprávu, že další korálek sklouzl z dovolenkové šňůrky. Tolik emocí námi procházelo a tolik prožitků jsme měly, a přitom jsme, obrazně řečeno, nemusely zvednout zadek z pláže. Dvě krajiny se tu protnuly. Dvě krajiny se tu prolnuly. Krajina ostrovní a krajina srdeční. Nebylo to nic těžkého, byly si blízké a poskytovaly jedna druhé zázemí, bezpečí a inspiraci. Regí si ve své malé ulitce prožila krásný čas s knížkou, se svými myšlenkami, houpáním se na vlnách, pozorováním moře. Já zase s pastelkami, psaním příběhů, krásnými raníčky a tichými večerníčky. Byly jsme tu spolu, a přitom každá za sebe, ve svém světě samoty, který tolik potřebujeme, a tak málo si ho v běžném životě můžeme dovolit. Většina z nás, když dostane příležitost být sami, neumí ji využít. Zavoláme kamarádce, aby přišla na kafe nebo se pustíme do gruntování bytu. Jako bychom měli ze samoty strach a nechtěli do ní vstoupit. Neumíme být v tichu sami se sebou. A přitom samota v nás otvírá nový prostor, kde se dají objevit poklady. Na řeckých ostrovech se to samotí jedna báseň. Pomůže vám moře, slunce a tamní klima. A taky parťačka stejného vyladění.

S Regí jsme podnikly asi čtyři podvečerní procházky po pobřeží. Dva kilometry vlevo a tři kilometry vpravo. Pár chvil jsme strávily na divokých plážích, ale většina času přece jen patřila té naší vyvolené. V plánu jsme měly půjčit si auto a procestovat ostrov. Ani jedné z nás se však nechtělo vylézt z ulity. Byly jsme tak spokojené, že jsme z té dušimilé přívětivé energie nechtěly vyklouznout. Nepotřebovaly jsme žádné impulsy zvenčí, protože jsme těch z vnitřku měly hojnost. Tak proč něco měnit, když je nám dobře.

Viděla jsem, prožila jsem, procítila jsem. A nebylo to jen heboučké a hladivé, ale i drsné a bolestné. Neklouzalo to po povrchu, ale šlo to do velké hloubky až na dřeň. Moře ve mně otvíralo právě ty pokladnice z třináctých komnat, kam se mi roky nechtělo a kde to potřebovalo vysmejčit, provětrat, vymést pavouky a jinou havěť. Moře mě učilo prožívat přítomný okamžik, ale já byla stále jednou nohou v budoucnosti a tou druhou zaťatá v minulosti. A moře dělalo: „Kiš, kiš, neumíš. Uč se, holka, moudrou býti!“ Nejsem žádná rychlokvaška. Moudrost nenaberu za čtrnáct dní, byť jsem učenkou dvanáct hodin denně. A tak nezbývá než za rok opět přiletět, a to by v tom byla mořská treska, abych nepostoupila do dalšího ročníku. A co víc? Jsem zamilovaná až po uši do svého učitele. Já vím, je to sice nevěrník, koketně houpe s každou druhou, ale v tomto případě nejsem majetnická, a i druhým přeji to, co mě naplňuje štěstím a radostí. Zanechaly jsme tu naši energii, která tady už navždy zůstane. Až se sem jednou vrátíme, jen navážeme na naši nitku nové příběhy krajiny vnější a vnitřní. 

S nesmírnou, snad až vesmírnou vděčností děkuji za všechny ostrovní dary. Děkuji za chvíle, které, i kdybych popsat slovy chtěla, popsat neumím. Byly tak křehké, tak niterné, tak osobní, hluboké a pravdivé, že je mohu sdílet beze slov jen s mým slaným společníkem, který ví. Jedno velké, úplně největší děkuji.