Svátek úsměvů a dobroty

Znáte to. Někdy ať děláte, co děláte, na co sáhnete, všechno je špatně, nic se vám nedaří, prostě máte den ,, blbec". Jindy neděláte vůbec nic a všechno do sebe zapadá jako kolečka dokonalého hodinového strojku ze Švýcar. Většina z nás má dlouhý seznam té první varianty, já byla obdarována tou druhou. To tak jednou courám po jičínském náměstí a oko mi padne na plakát divadla Mezi patry. Upoutávka zafungovala jak měla. Upoutala mě. Divadlo ve věži - to by mohlo být romantické, blesklo mi hlavou. V čase mého mládí, kdy každý něco sbíral, tu známky, tu pohledy, já byla sběratelkou nevšedních zážitků, a to mi zůstalo. Detektivka Deset malých černoušků bude stoprocentně zážitek nevšední. Ale kde koupím lístek? Pár kroků za branou jsem potkala Štěpána. Štěpán má přehled, třeba mi poradí. Věděl, poradil a co víc? Představení zvučil. K informaci, ať si pospíším, že už je téměř vyprodáno, přidal úsměv. Cvak, kolečko hodinového strojku se posunulo o jeden zoubek. V Rumcajsovně, kde prodávali lístky, to vonělo sušenými houbami. Poprosila jsem o jednu vstupenku na Černoušky. ,,Vy máte ale štěstí. Je tu poslední jedna." Pán se na mě hezky culí a podává mi vstupenku. Culím se taky. Jupí! Jdu do divadla! Cvak, druhý zoubek hodinového strojku poskočil. Pak ale marně lovím v bezedné kabelce a z mé tváře to bere úsměv kalupem. Zapomněla jsem peněženku. ,,Nelamte si hlavu. Lístek si vezměte a zaplatíte ho v divadle", mávne rukou pan pokladní. Vykulila jsem oči. ,,Vy mě přece neznáte. Nemůžete mi dát lístek jen tak". ,,A vy byste ze 150 Kč zbohatla"? Stále ještě nevěřícně vrtím hlavou, ale odcházím s lístkem, ke kterému jsem na cestu dostala šibalský úsměv a radu, ať se pořádně obléknu, protože ve věži je zima. Cvak - třetí ozubené kolečko poposkočilo. Pamětliva jeho slov, nenechala jsem nic náhodě. Oblékla jsem na sebe půl skříně, protože nastydnout v září by nebyl dobrý začátek školního roku. Navlečená jako na severní pól jsem vyfuněla sto schodů do věže, které zafungovaly jako další termovrstva. Splavená jsem vešla do věžního divadélka, kam všechny dámy přišly s kabelkou, jen já vyhlížela s batohem na zádech jako skaut, který jde bivakovat do hor. Pan uvaděč, vida mé rozpaky, se na mě mile usmál a poprosil o lístek. Můj nezaplacený lístek byl, jak jinak, v peněžence na úplném dně batohu. Snažila jsem se do něj decentně sfárat, ale všechny moje snahy byly marné. Potupně jsem musela vyndat deku, polštář, už chyběly jen rukavice a mačky. ,,Paní, lístek nehledejte a najděte si nějaké pěkné místo ke koukání", řekl uvaděč, který se nejspíš bál, co ještě z  útrob batohu vytáhnu. ,,To ne", opáčila jsem nešťastně, leč rozhodně. ,,Lístek mám, jen není zaplacený". Pokud si do této chvíle uvaděč myslel, že jsem alternativec podivín, teď bylo jasné, že mě má za blázna. A bláznům se nemá odporovat. Cvak-čtvrtý zoubek zarachotil ve věžní ozvěně. Vybrala jsem si strategické místo ve druhé řadě na kraji vedle fešného mladého muže. I od něho mi přiletěl úsměv. Zařadila bych ho do kategorie ,,soucitný". Když viděl, jak vytahuju deku a polštář a obaluju se jako larva chystající se k zakuklení, jiný být ani nemohl. Teprve když jsem dokončila práce dokonalého zateplení, rozhlédla jsem se po tomto romantickém místě. Bylo kouzelné. Bylo jedinečné. Vonělo to tu historií, dřevem a červeným vínem, které rozlévali do plastových skleniček. Tady se to snilo s otevřenýma očima. Herci hráli ve třech prostorových úrovních a byli nám doslova na dosah. Napínavý příběh, skvělé herecké výkony a netradiční prostředí byly nejspíš příčinou, že jsem se hluboce ponořila do děje a občas sebou vzala i vedle sedícího mladého muže. Neb při výstřelu či vypadnutí mrtvoly ze skříně jsem se ho chytala za rukáv, hledajíc pomoc. Naštěstí náš věkový rozdíl byl natolik velký, že to nebral jako flirtování, ale že má to ,,štěstí" sedět vedle neurotičky. Domů jsem šla lehkým krokem a srdcem naplněným radostí. Nejen z nevšedního zážitku, ale hlavně z dobrých duší, které se dnes kolem mě doslova vyrojily. Teprve když jsem otvírala dveře ztichlého domu, padla na mě tíseň. Deset mrtvol udělá své s otrlým chlapem, natož s takovým strašpytlem jako jsem já. Cítila jsem, jak mi buší srdce a ve tmě hledala vypínač. Cvak-to nepřeskočilo další ozubené kolečko v hodinovém strojku. To vypadly pojistky. Musela jsem jít dlouhou chodbou potmě. Představení sice už skončilo, ale tohle vypadá na přídavek. Jen doufám, že bez mrtvoly. Bát jsem se přestala teprve v bezpečí postele pod peřinou. Byl to ale krásný den. Trochu adrenalinu, trochu romantiky a hodně dobroty. Čtyři muži mi dnes darovali úsměv a dvakrát jsem mohla jít zadarmo do divadla, kdybych chtěla.  Co mě překvapilo byl můj údiv. Divila jsem se, že ke mně mají důvěru úplně ,,cizí" lidé, že věří v mou poctivost. To, co by mělo být samozřejmostí, považuji za vzácnost. V mém osobním kalendáři přibyl nový svátek - 20. září svátek úsměvů a dobroty. Řekla jsem si, že by bylo prima udělat občas někomu takový dobroden, jako ho udělali mně tito čtyři mušketýři. Je to úplně snadné. Mějte důvěru v lidi a rozdávejte úsměvy. Pro začátek to úplně stačí.