Šuplíčky s láskou

Čas od času mě vnučka Terezka překvapí. Naštěstí většinou mile. Tentokrát to bylo otázkou: „Babi, co bys změnila, kdyby šel vrátit čas?“ První, co mě napadlo, že nejspíš nic. Všechno, co jsem prožila, se nakonec ukázalo pro můj život jako dobrá zkušenost. Dokonce i to, co jsem v tu chvíli považovala za konec světa, mi bylo prospěšné. „A co ty Terezko, co bys chtěla změnit ty?“ „Mrzí mě, že jsem někdy na mamku hubatá. Chtěla bych být laskavější.“ Oj, mám já to moudrou vnučku. A já, jak jsem stará, tak nejsem sova. Malé sůvě mi dalo lekci z mravouky. Zastyděla jsem se. Taky mě mohlo napadnout změnit má prostořeká neuvážená slova, která zranila mé nejbližší a milované, na slova pochopení.

To naše babičkovsko-vnučkovské mudrování roztočilo klubíčko do minulosti a přivedlo mě ke vzpomínkám na dětství. Jejda, to byly časy. Usmívám se nad pohledem na tu oštucanou holku v manšestrácích samá ruka, samá noha, kterou mi ukazuje zrcadlo minulosti. Celá školní léta jsem je nosila a když se manšestr na kolenou vydrolil, mamka mi na kalhoty našila záplaty, a ještě byly dobré na ven. A když se manšestr neodrolil, tak mi mamka na nohavice našila prodlužovací lemy, aby se doba školní použitelnosti prodloužila. První džíny jsem dostala v patnácti letech po sestřenici z NDR. Při vzpomínce na ně mám pocit, jako by to bylo včera, jak mi bušilo srdce a vidím své rozzářené oči. „Babi, jak jsi tohle mohla přežít?“ Ptá se vnučka, když ji vezmu s sebou do vzpomínek. Myslí si, že jsou to báchorky, abych byla zajímavá bábočka. A ony nejsou. Bylo to tak. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že by něco mohlo být jinak, že bych si mohla něco víc přát. Měla krásné dětství. Byly jsme děti ulice. Celé dny jsme lítaly venku a hrály Krvavé koleno, Cukr, káva, Honzo, vstávej a vybiku. Táta mi z lipového dřeva vyřezal panenku a já jí namalovala obličej. Byla to moje milovaná panenka. Je fajn vrátit se ve vzpomínkách. Když to vezmu kolem a koukolem, nějak rychle to uteklo.

Střih. Z bezstarostného dítěte je máma a má vlastní děti a chce jim dopřát to nejlepší. Stavíme dům a do kapsy je hluboko. A tak šiju bundy, oteplovačky a šatičky na stařičkém šlapacím stroji po babičce a po večerech tvořím pro holky pexeso a domino, aby pod stromečkem bylo víc dárků. Říkám si, že malý nedostatek naše děti naučí skromnosti a pokoře, která se jim v životě neztratí. Ale měly naše dcery stejné pocity jako my nebo skutečnost, že nemají vše, co si přály, braly jako újmu? Ejhle, dobrá otázka, musím je vzít taky do minulosti a zeptat se jich. Když to vezmu kolem dokola, zase to čas vzal úprkem, zase zbyly jen vzpomínky. Je nenapravitelný.

Střih. Narodily se nám dvě krásné vnučky. Třetí generace žen. A s nimi přišla úplně jiná doba. Doba blahobytu. Rodina je veliká a štědrá. Vnučky mají všechno, na co si vzpomenou a pro jistotu i to, nač si nevzpomenou. Nic nenecháme náhodě. Ale řeka života si i přes naše překážky, které jí házíme do cesty, nakonec najde to své dobré koryto. A tak většina hraček je hezky uklizená nebo nehezky rozházená v pokojíčku a Andulka si nejraději se mnou kreslí a Terezka se točí v kuchyni u vaření nebo pomáhá na zahradě. A tak to má být. Však ony se ty naše holky od nás nenechají blahobytem zkazit. Mají přece rozum, když ho občas nemají ti dospělí. A Terezka mě svou otázkou, a ještě více odpovědí, přesvědčila o tom, že má i fištrón a že o životě a jeho hodnotách přemýšlí. Že chce být dobrým člověkem. Fištrón, jak vyzrát na život, fištrón, jak vyzrát se rodí v srdci. A Terezka dobré srdce má. Má v něm šuplíčky s empatií, laskavostí, pozorností, radostí, péčí o druhé a láskou. Posledně jmenovaný šuplík je nejdůležitější a také největší. Do něj se vejde úplně všechno. Však ona si to své jméno nevybrala jen tak. A jestli ji občas přepadne hubatida, čurbesajda, ještěchvilkína z kouzelné knížky Paní Láryfáry, pak bychom neměli zapomenout, že jsme v jejím věku tyhle dětské nemoci také měli a úspěšně jsme se z nich vyléčili. Terezka má navíc v záloze právě ty své šuplíčky dobroty, které pro nás otvírá. Je naše rodinné zlato a my jsme vděční, že tento poklad v našem hnízdě přistál.