Splněné přání

Všechna naše přání se plní. Jen si někdy musíme trochu déle počkat. Mně se přání splnilo po třiceti letech. Na konzervatoři jsem psala své první verše a snila o tom, že z básničky bude jednou písnička. A život plynul a občas i pádil a skákal přes překážky a já na své přání zapomněla. Ale Vesmír nezapomněl. A jednoho podzimního večera si mě na facebooku „našel“ můj spolužák z konzervatoře Pavel Kratochvíl. Hezky jsme si po písmenkách po třiceti letech popovídali. Čas je v tomto případě relativní. Prostě jsme jen „navázali“ tam, kde jsme před třemi desítkami let skončili. Oba jsme se po celý ten čas drželi svého kopyta. On vybudoval vlastní školičku Hudební ateliér a já se vydala po Orffovských cestách. Zjistili jsme, že máme mnoho společného. Pavel je autorem písní pro děti. Píše texty i muziku. Jeho hudební rukopis se mi líbil. Znáte to, jsou věci, které plánujete roky a stejně nevyjdou, a pak neplánujete vůbec nic a ono to přijde tak nějak samo, jako blesk z čistého nebe. „Pavle, nenapsal bys muziku na nějaký můj text?“ „Můžu to zkusit“. Za týden jsem měla v e-mailu zhudebněné Čtvrté přání. Nikdo, kdo ten pocit nezažil si neumí představit eufórii, kterou jsem prožívala. Nahrávku jsem si pouštěla snad stokrát a šla spát dlouho po půlnoci. Nálada jak po lahvi dobrého červeného vína. Píseň se mi moc líbila, ale překvapilo mě, jak Pavel vnímal text. Muzika byla hezky letně bezstarostná a přitom já ji psala se splínem na duši. V hlavě mi to najednou cinklo, nebo že by to bylo o něco níž? Je to úžasné, jak dva lidé mohou mít odlišný pohled na stejnou věc. Já smutnivá, on v nadhledu. Já rezignace, on přijetí. Stačí udělat krok a úhel pohledu se změní. V tu chvíli jsem věděla, že naše setkání na dálku nebyla náhoda. Druhá píseň Boží chrám přilétla o měsíc později, jako nečekaná narozeninová vlaštovka. Je pravdou, že jsem si o tento narozeninový dárek řekla, netušíc, že Pavel plní přání na počkání. Jako třetí se v našem tvůrčím hnízdě narodily Studánky. Studánkám padl hudební kabát jako ulitý. V této písni jsme byli s náladou v souznění. K absolutní spojenosti chyběla jen interpretace Hany Hegerové. Oba jsme ji v písni slyšeli. Na začátku jsem psala, že setkání s Pavlem po třiceti letech bylo jako bychom se viděli naposledy včera. Ale není to tak docela pravda. Už nejsme bezstarostní studenti. Život do nás mnohokrát do hloubky dlátem zajel a my se díky tomu dostali pod povrch. Máme za sebou ztráty nejbližších, rozchody, nemoci, pár šrámů na duši a jizev na srdci. Oba se učíme zakořenit sami v sobě dostatečně pevně, abychom mohli svobodně růst k nebi a naše koruna dávala láskyplný stín nám i ostatním. Sebevyjádření skrze muziku, verše, umění vůbec je krásnou léčivou cestou k sobě a nám bylo dopřáno část té cesty jít spolu a být si vzájemně inspiraci. Oba jsme vděční a oba děkujeme za dar setkání. A i kdyby tento trojlístek písniček zůstal u naší cesty samojediný a udělal radost pouze nám dvěma, je toho víc než dost.