Slípka Agáta
Máme doma místo psa kytku masožravou a kdo tomu nevěří, ať si vrtí hlavou. Jiří Žáček promine, jeho skvělý text si vypůjčím, abych ho nasadila na realitu našeho dvorku. Máme doma místo psa slípku ukvokanou a kdo tomu nevěří, ať si vrtí hlavou. Na Agátu dolehlo stáří. Začala napadat na nohy, chatrným zrakem už neviděla červíky, začala se stranit kolektivu. Jakmile hejno zmerčilo, že Agáta není ve svém peří, do té doby kámošky a kolegyně se proměnily v kanibalky. Ubližovaly Agátě. Ostré zobany zarážely do jejího do hřebínku, jako by ji chtěly vyklovat do hlavy díru a připravit ji tak o korunku královny. Drsně jí dávaly najevo, že je přebytečná, zbytečná. Nevím, jestli může mít slípka depresi, ale pokud ano, tak Agáta na ni vypadala. Neštěstí z ní vyzařovalo přes celý dvůr. Bylo jasné, že musí opustit komunitu svých neempatických družek. Agáta dostala vejminek. Ale nejen tak ledajaký. Luxusní. Zatímco ostatní slepice obývaly malý výběh, Agáta měla k dispozici celou zahradu i dvůr. Záhonkům nebyla nebezpečná, jako skoroslepá už nehrabala, jen se tak procházela a kochala květenou. Holky jí mohly závidět. Po pár týdnech se jí jako zázrakem nožky ozdravily, hřebínek sice už mladistvou červenou barvu neobnovil, ale zobanové rány se po framykoinové masti zacelily. A Agáta zjevně přibrala na váze, nikdo ji od zrní neodháněl, měla přeničné hody sama pro sebe. Na své rodné hejno koukala zpoza plotu svým poloslepým okem a mně se zdálo, že na pernatá děvčata občas mrkla, jako by chtěla říct: „Jo, holky, občas i ten, který je dobrý akorát tak do slepičí polévky, se může mít královsky.“
A tak se nám z Agáty, slepičí důchodkyně, stal domácí mazlíček. Začala se chovat jako pes. Když jsme přišli na zahradu, rozeběhla se směrem k nám jako šťastný hafík. Třela se zobákem o kalhoty a následovala naše kroky kamkoli jsme se hnuli. Jako dovádivé štěně se nám pletla pod nohy, až jsme se někdy nechali unést a zaveleli jsme: „Agáto, místo.“ Jenže slípka místo nevzala, protože není pes, i když jisté znaky projevuje. Víceméně ty, které se jí hodí. Nechá se hladit, nechá se nosit, sedne si vedle nás na deku. Včera jsem zjistila, že má dokonce zájem o literaturu. Dělala jsem na zahradě korektury mé nové knihy, papíry byly rozesety po dece a tu se přišmajdala Agáta a oči zapíchla do textu, jak už jsem se zmínila, špatně vidí, musela přiblížit svůj zrak hodně blízko. Sice žádnou pozitivní ani negativní recenzi nevykvokala, ale i tak mě její zájem potěšil. Je to můj první zvířecí čtenář.
Mají ty slepice u nás krásné stáří. A já si myslím, že si ho za celoživotní tlačení zaslouží. Vždyť se ta naše milá Agáta zasloužila o naše zdraví svými bio vajíčky, tak proč jí neposloužit, když ona sama dosloužila. My si svých živitelů vážíme. Je to výzva pro všechny, kteří to, co už dosloužilo, hází do starého harampádí. Pro ty, kteří rychle zapomenou, co pro ně věc, zvíře, člověk udělali. Určitě každý z nás má nějakou tu Agátu, které může vyjádřit svou vděčnost. S ohleduplností, úctou a láskou.