Puberťáci zatracení zaslouží jen zatracení

Když jsem přijala nabídku učit 8. a 9. třídy ZŠ, zeptal se mě můj přítel, jestli mi přeskočilo nebo jsem masochistka. Pravda, dobrovolně člověk do jámy lvové neleze. Věděla jsem do čeho jdu, před lety jsem tyto třídy učila. Na výuku musíte být připraveni do puntíku, učiva raději o 10 minut více, než méně, činnosti musí navazovat tak, aby nebyl čas ani na nádech, neboť právě ten využijí, aby vám zbořili třídu. Jsem v letech, kdy už nemusím nic dokazovat sobě, natož pak ostatním. Ale tak nějak cítím, že chci aspoň zrnkem přispět ke změně. Pokusit se nabídnout alternativu. A s takovým odhodláním jsem nastoupila do ZŠ. Děti jsem hned na první hodině zvedla z lavic. Hráli jsme na tělo, zašli do italské restaurace na rytmické meníčko, pekli hudební pizzu, vytvářeli doprovody k lidovkám i africkým písním, zpívali karaoke Yesterday, kreslili fantazijní obrázky na muziku, vytvářeli hudební pantomimu. Dokonce jsme připravili  třídní koncert, kde nakonec všichni hráli a zpívali a vytvořili tak velký orchestr. Z objektivního pohledu se to nedalo poslouchat, ale pocity subjektivní byly ty nejlepší. Pravda, dost často jsem se bála, že přijde paní ředitelka, že jí odpadává omítka ze stropu nebo kolegové, že se v tom rámusu nedá učit matematika. Ale nikdo nepřišel a my jsme se vyřádili a nasmáli. Puberťáci mi neverbálně dali signál, že si ještě pořád chtějí hrát. Ostatně jako všichni, i my dospělí. Jednou jsem se po hudební pantomimě zeptala, jestli je takový způsob práce baví, že potřebuji zpětnou vazbu, jestli mám něco změnit. K mému údivu se rozvinula živá diskuse. Hudebka je baví. V ostatních předmětech celé dny sedí v lavicích, vyplňují testy, učí se, nasávají informace jako houba. Tady mohou tvořit, být sami za sebe, mají možnost vlastního projevu. Nečekala jsem takovou otevřenost a už vůbec ne takový pohled. Je smutné, že školství je postavené tak, jak je, že díky obrovskému množství informací, které musí děti vstřebat už není prostor na kreativitu. Osmáci a deváťáci to vědí. Intuitivně cítí, co potřebují. Sem tam sice někde tiše zapípá vlaštovka Waldorfského  či Montessoriho školství, ale je to jen tenké volání po změně zaběhnutého systému. 

Po čase začaly děti samy chodit, že chtějí dělat to, či ono. Nejčastěji...Paní učitelko, zazpíváme si...Já vím, klasika. Když se nechci učit, tak si zazpívám. Ale proč ne, provětráme hlasivky, prodýcháme tělo a písemka z dějepisu půjde jedna báseň. Jasně, není to vždycky selanka. Jsou dny, kdy odcházím ze třídy otrávená a žehrám na úděl Dona Quijota.  Proč jsem sem jen lezla? Musela jsem vědět, že mě roztlučou v hmoždíři jako hřebíček do svařáku, že si na mě smlsnou jako kanibalové na zatoulaném turistovi, že mi to řádně opepří, abych pochopila, jak málo zmůžu proti nelítostné smečce. Kolikrát si říkám, kde se v nich bere ta agresivita, ta zloba vůči světu, kterou tak tvrdě demonstrují. Všechno je rub a líc jedné mince. Zlo není bez dobra a bohužel ani obráceně to nefunguje. Nezbývá než se pokusit váhy trochu posunout na druhou, lepší stranu. Když jsem byla mladá, myslela jsem, že mohu zachránit svět. Tyhle touhy odešly spolu s mládím. Mám jediný cíl, občas s dětmi prožít prima hodinu, ze které budou obě strany odcházet s pocitem, že je to bavilo. Moji osmáci a deváťáci jsou sice puberťáci zatracení, ale určitě nejsou k zatracení. Jsem nepoučitelný optimista, který má rád pohádky a příběhy s dobrým koncem.