Osudové nitky
Věřím na Osud. Věřím na osudové nitky, které jsou s tak neuvěřitelnou promyšleností usoukané a pospojované, že žádná člověkem vynalezená umělá inteligence by něco tak jedinečného a zároveň geniálního nemohla naplánovat a uvést v život. Ne, ne, náhody neexistují. Jsem o tom bytostně přesvědčena. Naopak. Náhody jsou pečlivě Osudem nachystané a navíc rafinované, že se jako náhody tváří. Nechávají nás v iluzi, že kdybychom „bycha“ dohonili, bylo by vše jinak. Ale holenkové, na „bycha“ jsme krátcí. Ten, který tahá za nitky se jen shovívavě usmívá, když si my nabubřelci, nafoukanci, světapáni, mocipáni, co máme všechno ve svých rukou a pod kontrolou myslíme, že kolem Osudu točíme. Stačilo by nahlédnout o pár hodin, dnů, týdnů, měsíců, roků dopředu a žasli bychom, jak je to tu pro nás všechno připraveno. Jak nás vnější a vnitřní svět hezky postrkuje tam, kde nás chce mít, tam, kde máme být. A je úsměvné, jak se čertíme, durdíme, žbrbláme, když dostaneme úplně jinou partituru než tu, ze které chceme hrát my. „Dejte mi jiné noty. Takové disonance do života nechci, ať si je hraje někdo jiný.“ Známe to všichni, každý z nás někdy chtěl reklamovat druhou nebo třetí větu symfonie svého života. Tak jako já v srpnu roku 2020.
Tak tedy pěkně od začátku. Covid zamíchal našimi dovolenkovými plány. Místo velkého wellness u moře jsme zvolili malé wellness ve Františkových Lázních. Petrovi jsem musela slíbit, že tentokrát relaxační pobyt s procedurami pojmeme opravdu lázeňsky a nebudou žádné pochoďáky, výstupy na vrcholy a vůbec celkově svou akčnost snížím na minimum. Chceme přece dát tělu i mysli klid. Slib jsem dala s lehkým srdcem, protože jsem věděla, že hned po návratu z lázní balíme batohy a frčíme do rakouských Alp. Je třeba se šetřit na horské velikány.
Cesta na západ byla velmi dlouhá a my se nastavili do dovolenkového modu hned na začátku. Občerstvovacích zastavení bylo víc než obvykle. Vždycky když nás cestou něco upoutalo, zastavili jsme a ochutnávali kraj, který jsme neznali. V Březně u Chomutova nám u hřbitova padla do oka obrovská barevná mozaika Magická brána-Hodiny života. Toto nádherně vyvedené dílo nás přitáhlo zvláštní silou. Myslím, že právě v tuto chvíli kdosi zamíchal našimi osudovými kartami a o následujících hodinách našeho života bylo rozhodnuto právě zde. Ano. Prošli jsme Magickou bránou a ona odstartovala příběh, jehož aktéry jsme se stali nedobrovolně. O duchovní potravu se postarala zmiňovaná mozaika a několik umně vytesaných soch podél silnice, které lemovaly příjezdovou cestu do centra. Byla jsem nadšená. Březno je tak úžasně kulturní. Je to o lidech. Sejdou-li se ti správní, udělají z města zahrádku. A pak mě zaujala nabídka domácí zmrzliny a zažadonila jsem jako malé dítě: „Petí, pojď na malé sladké osvěžení.“ Ale nezdravé věci mají nezdravé konce. Žádný avizovaný gurmánský požitek to nebyl a zmrzka nestála za to, kolik jsme za ni zaplatili. Labužnicky neuspokojení jsme pokračovali do Kadaně, kde měly být keškařské žně. Tam si spravíme chuť. Leč v Kadani nás přešla chuť úplně na všechno. Petr totiž na parkovišti zjistil, že nemá peněženku. Krve by se v nás nedořezal. Bleskurychle zpět do auta a díky trvale překračované rychlosti jsme se během chvíle ocitli znovu v Březně. Paní prodavačka pro nás neměla spásnou zprávu. Žádná peněženka se v cukrárně nenašla. „Máte tu kamery, mohla byste se podívat, jestli na kameře nebude nějaká stopa?“ „Je mi líto, ale zrovna dnes jsme nahlásili poruchu. Kamery nefungují.“
Nezbylo než zajít na policii a nahlásit ztrátu peněženky. Bylo víc než zřejmé, že pro místní policii jsme čerstvá voda na suchý mlýn. Policista nás podrobil tak důkladnému výslechu, jako by vyslýchal svědky vraždy. Na všechno se nás ptal dvakrát a psal s takovou pečlivostí, že jsem měla nutkání nabídnout se mu jako písařka, abychom si nemuseli v Březně hledat nocleh. Kdy se zase poštěstí, že se někomu na malém městě ztratí peněženka? Policista si svou chvíli užíval a o mě se pokoušely mrákoty. Ale dozvěděli jsme se spoustu užitečných informací. Majitel zmrzlinárny je pěkný vidřiduch, zmrzlina žádný zázrak a děsně předražená, dobré pivo čepují U Pepy, pan policista má tři děti a v Mimoni má kamaráda z vojny. Po dvou hodinách jsme z policejní stanice vypadli jako cukráři. V ruce papír, že jsme ti, kterým byla odcizena peněženka s veškerými doklady.
Do hotelu jsme přijeli pozdě a než jsme vyřídili formality s totožností mého muže, k večeři na nás zbyly jen paběrky a pro vegetariány už ani to ne. Skvělé! Po tak šíleném dni ještě půjdu spát hladová. Na bufetovém pultu jsem nakonec objevila jeden opuštěný sladký knedlík. Pokukoval po mě a já po něm, až jsme to daly dohromady. Na knedlík jsem vyškrábla poslední zbytky tvarohového přelivu, kterým byly oblepené stěny mísy, a to ubohé suché vzezření chtěla trochu vylepšit šlehačkou. Kdybych tušila, co se stane, když zmáčknu spoušť, raději bych šla spát s kručícím žaludkem. Ve šlehačkové láhvi byl taky jen poslední drtek, který se rozhodl vyletět jako rachejtle a oslnit. Jen neskončil na knedlíku Robinsonu, ale vybral si moje zbrusu nové šaty pořízené za účelem být taky jednou za dámu, když už jedeme do lázní. Dostala jsem přímý zásah a impozantní mastný vzor během vteřiny ozdobil mé břicho. „Nééééééééééééééééééé!!!!!!!“ Velká škoda, že papír a černá písmenka nemohou přenést intenzitu decibelů mého zoufalého výkřiku. Chtělo se mi brečet a zároveň někoho zabít. Celá restaurace ve vteřině ztichla a všichni se otočili směrem, kde se vraždila neviňátka. Bylo mi to úplně jedno. Ztratili jsme peněženku, propadne nám dovolená v Rakousku, jsem hladová jako vlčice a to málo, co nám nenažraní Němci nechali, skončilo na mých šatech z butiku.
„Paní, vy jste mě celého nahodila“, píplo to vedle mě. Teprve teď jsem si všimla bíle oděného kuchaře, který sklízel z bufetového pultu poslední zbytky jídla. To chlapec zralého věku neměl dělat. Myslím, že si to hned v další vteřině také uvědomil a hořce své poznámky litoval. Jeho oči se setkaly s mými, blesky a hromy sršícími, a bylo mu jasné, že těch pár kapek šlehačky, které přilétly na jeho pracovní uniformu, měl přejít mlčením. Chudák, neslíznul smetanu, ale dostal ode mě čočku, jak blbé šlehačkové láhve ve Františkových Lázních mají. Podal mi ubrousek a tiše se vypařil jako pára nad hrncem. Uf. Tak takové ántré jsem na dovolené ještě neudělala. Já, která se chovám nenápadně jako šedá myška, ke všem jsem milá a uctivá, si hodím na uvítanou „hysterku“. Zvláštní bylo, že mi to bylo úplně jedno. Prožíváme-li silné vnitřní přepětí, je dobré nebránit se odjištění pojistného ventilu. Sice to odnese pár nevinných lidí kolem vás, ale vy se zachráníte, protože ta mina, na kterou jste šlápli, by mohla bouchnout uvnitř vás.
Je štěstí mít vedle sebe takového kliďase jako je Petr. Vůbec se za mě nestyděl a pokud ano, pak to umně skrýval. Když jsem konečně těžce dosedla k našemu stolu se svým knedlíkovým jedináčkem, s úsměvem na mě mrknul: „Neboj, zítra půjdeme koupit nové šatičky.“ Říká se „Všechno zlé je pro něco dobré“. A bylo. Celý pobyt si mě v kuchyni předcházeli a vařili mi ta nejlepší vegetariánská jídla na přání. Aspoň nějaká záplata na to prožité peklo. Myslím, že se báli dalšího divadelního kusu. Asi nemělo smysl vysvětlovat, že na svém repertoáru nemám takových výstupů dvanáct do tuctu, ale že toto byla premiéra a doufám i derniéra.
Na pokoji jsme udělali válečnou poradu. „Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech.“ Je to jasné. My jsme své plány před Bohem neudrželi v tajnosti a On měl chuť se od srdce zasmát. Máme hezky zavařeno a brusinková marmeláda to není, ale pěkná brynda, ve které jsme až po uši. Dobře. Musíme na to racionálně. Zjistili jsme, že občanský a řidičský průkaz není v silách úřadů do týdne vydat. Maximálně jen ten občanský. Vyloučili jsme možnost, že bych cestu do Rakouska odřídila já. Tato varianta nepoletovala vzduchem ani pět vteřin. Teče-li vám do bot, jste-li okolnostmi zahnáni do té nejužší uličky, na jejímž konci je značka „jsem slepá“, pak vystřelí airback a nastartují se ve vás záchranné procesy. Zakrnělá intuice začne vystrkovat růžky a sebezáchovně makat. Jediná možnost je najít za sebe náhradníky. Komu tedy zavolat? Dvojhlasně jsme zvolali jméno vyvolávající v našich srdcích naději. „Bártíci.“ Bártovi jsou naši přátelé, na jejichž doporučení jsme zájezd do Rakouska koupili. Jezdí do Alp několikrát do roka, tamní přírodu milují, je šance, že možnost procestovat další kousek této země uvítají. Trefa do černého. Jejich rychlé souhlasné rozhodnutí „ano, jedeme“ bylo pro nás obrovskou úlevou. Ale vždycky je tu nějaké „ale“. Asi za hodinu volala Gabča, že se vyskytl problém. Chtěla objednat přistýlku pro synka, tato možnost tu však není, jedině přikoupit celý pokoj za poměrně velký peníz. A ještě něco. Nesmrtelný Doneček. Pejsek, kterému je neuvěřitelných 126 lidských a 18 psích roků. Nevidí, neslyší, téměř nechodí, jediné, co funguje je jeho nezdolná chuť k jídlu. Doneček má přezdívku nesmrtelný. Dal mu ji pan veterinář, který řekl, že tak nezdolného psa ještě neviděl. Don má své páníčky tak rád, že ač má do psího nebe už několik let nakročeno, rozhodný krok udělat nechce. Po pravdě, představa, že se Doneček rozhodne opustit tento svět v okamžiku, kdy bude u nás na byt a stravu, ať už ze žalu po své lidské smečce nebo pod vlivem naší péče, byla děsivá.
A nitky Osudu se začínají zamotávat tak, jak nechceme, šmodrchají se a komplikace se řetězí. Zdá se, že není dokonáno, že není vyhráno. Ještě se musí struna napnout, aby mohla v závěru vydat krásný čistý tón. Když už ztrácíme poslední naději, najednou z Gábi vypadne: „Regí, Kája říká, ať jedeme my dvě.“ Její slova mě přikovala k židli. Napadly mě všechny možné i nemožné varianty, včetně té, že by nesmrtelného Dona propašovali přes hranice, abych ho svou péčí o bližního svého neutrápila, ale že by jelo holčičí duo samo tisíc kilometrů od domova, to ani v té nejbujnější fantazii. „Gábi, a ty se nebojíš?“ „Bojím.“ „A přesto bys jela?“ „Ano.“ Prožila jsem asi hodinu těžkých muk a pak dala hlas našemu dívčímu týmu. Tak to bude jízda.
Když konečně padlo rozhodnutí, můj Petr se rozzářil. Bez skrupulí, hezky nahlas se začal těšit na dovolenou bez své vyvolené. Staromládenecká dovča jako za starých dobrých časů. Spaní do jedenácti, gaučík, televizka a žádné otázky „Kam dnes půjdeme na výlet?“ Ostatně otázky by byly zbytečné a odpověď každý den stejná. „Nikam. Hezky poctivě lenošit se bude.“ Nechápala jsem. „Jak můžeš být tak klidný? Umíš si představit dvě holky neznalé světa, jak jedou samy do Rakouska?“ „Umím. Uvidíš, jak báječnou dovolenou si s Gabčou užijete. Je skvělá řidička, holka do nepohody a ty jí budeš dobře sekundovat a dělat zázemí, tak jak ho děláš mně na našich cestách. Věř mi, bude to nezapomenutelná dovolená a my vám z domova budeme fandit a držet palce.“ Můj muž je zlatá cihlička. Poklad, který doceňuji zejména v krizových situacích. Místo, abych chlácholila já jeho, že bude chudák doma, on uklidňuje mě. Zase jsem z předmětu emoce v praxi propadla. Neumím přijímat věci, jak přicházejí. Petr mě pevně objal a řekl: „Zítra vyrazíme na kolonádu a užijeme si krásný den. Nech to plynout.“
Jak řekl, tak bylo. Vždycky, když jsme v lázních, koupíme si pítko a chodíme od pramene k prameni a ochutnáváme, porovnáváme, hodnotíme chuť minerální vody. Tedy Petr střídmě a občas nepoctivě s vynecháním některého pramene. Já bez švindlování, pěkně plnou konvičku u každého pramene. Nevím, proč na některých svých rituálech tak lpím, když vím, jak špatně většinou skončí. Sirovodík se večer v mých střevech roztančí a připraví mi vášnivou noc. Petr se pak zlobí, že bych s tou svou posedlostí zdravím měla něco dělat a nazývá mě zdravoholikem. Naštěstí ve Františkových nebylo tolik pramenů jako v Mariánkách nebo mi Petr z pudu sebezáchovy klidného spaní nějaké zatajil. Tentokrát to dobře dopadlo. Báječná byla i naše první thajská masáž od maličké Thajky se silou gladiátorského zápasníka. Zážitkem byla solná jeskyně a parafínový zábal rukou. Nakonec jsme si naše malé wellness přes velké peklo skvěle užili.
A Petrova peněženka? Těžko uvěřit. V den, kdy jsme s Gabčou odjely do Rakouska dostal Petr balíček a v něm jeho ztracená peněženka. Poslala mu ji paní, která ji našla mezi poli, když venčila pejska kousek za Březnem. Bylo v ní všechno, jen peníze chyběly. Jak je to tedy s tím Osudem a jeho nitkami? Všechno je přece průzračně jasné. Všechno do sebe zapadá jako puzzle. Do Rakouska jsme měly odjet s Gábi, proto musel Petr ztratit peněženku. Tato cesta byla Osudem předurčena.
S Gábi jsme si užily naprosto fantastickou dovolenou, nasmály jsme se tak, jak bychom se s našimi muži nenasmály. Ne proto, že by byli škarohlídi, ale proto, že s nimi bychom se do takových situací nikdy nedostali. Naše sebevědomí se vystřelilo až do oblak, domů se vrátily ostřílené cestovatelky, které mohly sypat dobrodružné zážitky z rukávu a s vědomím, že vůbec není špatné občas udělat krok do neznáma a že strach má velmi často jen velké oči. Děkujeme našim mužům, že nám byli oporou na dálku, že nám věřili, fandili a měli radost, jak úžasné ženy mají po boku. A tak to, co na začátku vypadalo jako tragédie, nakonec skončilo happy endem. Kéž bychom si vždy uvědomili, že všechno je tak, jak má být, zůstali klidní a všechno, co k nám přichází brali s pochopením.