Okamžik setkání

Občas se stane, že je člověk obrazem nebo odrazem svého jména. Pavel Dobrota takový byl. Byl to dobrý člověk a dobrý kamarád. Byl..., v čase minulém, protože odešel na druhý břeh, jak se říká. Bude..., v čase budoucím, protože v našich vzpomínkách se bude stále zrcadlit. Zlá nemoc si ho vzala v 55 letech. Zapálila jsem si svíčku a přemýšlela o dočasnosti bytí na tomto světě a pomíjivosti tělesné schránky. Škoda, že si smrtelnost uvědomujeme většinou jen ve chvílích, kdy nám ze života někdo odchází. Kdybychom si ji uvědomovali každou vteřinu, nejspíš by se naše životy zásadně proměnily. Tolik zbytečných strachů, žabomyších válek, intrik a zraňování sebe i druhých. A pak přijde okamžik, který vám změní život...který vám vezme život. A najednou není nic. To, co jediné je důležité, je stopa, kterou tu zanecháte. Zanecháte ji v lidech, kterých jste se dotkli při svém putování. Když se teď vracím ve vzpomínkách k Pavlovi, uvědomuji si, že jsme se vlastně ani moc neznali. Potkávali jsme se na koncertech Zpěvandulí, které měl rád a dalších kulturních akcích, kde zachycoval svým fotoaparátem jedinečné okamžiky.  Našli jsme se pohledem a vyměnili úsměv. Bylo prima ho potkat.

Svíčka pomalu dohořívá a mně je smutno. Smutno po člověku, který rozdával úsměvy. Na druhou stranu to byla milá chvíle vzpomínek a říkám si, že asi tak nějak by to v tom našem žití mělo být. V tichu a s láskou bychom se měli rozloučit s tím, kdo nám přidal kousek dobra do duše. S vděčností za dar setkání.