Obrázky, které mají hlas

Obrázky, které mají hlas

Říká se, že jsou věci mezi nebem a zemí. Věci, které existují, ale my je neumíme vysvětlit, pochopit, pojmenovat. Jako by byly vzpomínkou na ztracený šestý smysl. To, že se na chvilku dotkneme nebe poznáme tak, že věci do sebe obyčejně neobyčejně zapadají bez našeho snažení, úsilí, tlaku na pilu. Věci prostě plynou a když je plynout necháme, žasneme. Úžas je odměna za naše nicnedělání. Tady neplatí něco za něco, má dáti, dal. Tady platí „Vůle Tvá se staň“.

Intuitivní kresba je jediná činnost, při které Nejvyššímu nevnucuji své scénáře, plány, představy, úmysly. U kreslení vypínám všechny ty dokonalé programy ve své hlavě, které nejlíp vědí, co je dobré a nejlepší, a nechám to na jinou instanci. Ta si právě vybrala mou ruku k předání zpráv nebe-země. Kreslí to samo. Bez mé vůle. A funguje to báječně. Pocit neskutečně osvobozující. Nacházíte v sobě křídla a letíte. Je to euforie podobná zamilovanosti, při které vám radost zaleze do všech buněk těla a skulinek duše.

 U psaní je proces trochu jiný. Tady se musím na nějaký čas stát houbou a téma, o kterém chci psát, nasát. Pak nechám vyklíčit semínko, dám mu potřebný čas a přijde katarze, která jako vodotrysk s pramenem v srdci myšlenky hodí na papír. Oba způsoby otvírají mnohdy netušené cesty v nás.

A když už máte natrénováno a svůj vnitřní svět „Vůle Tvá se staň“ si naplno užíváte, může přijít další schůdek, který vám dá možnost vidět dál. Osud pak zařídí, abyste se potkali s člověkem, který je jako rádio naladěn na stejnou frekvenci a vaše síly, vaše jemnohmotné energie se potkají. A když máte štěstí a tohle všechno dobře zafunguje, pak se začnou dít věci, kterým nerozumíte, a přesto je prožíváte. Bere vám to dech, rozsvítí den, udělá teplo pod hrudním košem, přivodí zimomriavky a pár vteřin euforie. Jedete na horské dráze, stojíte na visuté hrazdě, a přitom sedíte doma u krbu a ono se to uvnitř vás tak hezky děje. Malý kulinářský zázrak, při kterém jste Pánu Bohu nakukovali přes rameno do jeho nebeské kuchařky. Sváteční poschoďový dort peče On, ale linecká kolečka nechá upéct vás.

 Takové pečení přijde nečekaně, nenechá vás připravit si ingredience. Ty buď jsou nebo nejsou. Štěstí přeje připraveným a my s Pavlem připravení byli. Bylo z čeho péct. Nakreslila jsem obrázek s popiskem emoce, kterou jsem při kreslení prožila. Asi za 15 minut mi přistála ve zprávě od Pavla zvukovka. Byla to klavírní prskavka, která minutku zazářila a nechala milo na duši: „Co je to?“ „To je odpověď na tvou kresbu. Tobě to samo kreslí a mně to samo hraje. Podívám se na obrázek, sednu ke klavíru a prsty přetlumočí emoci srdce. Čistý průtok, operační systém mozku je v tu chvíli vyřazen. Krása jedinečnosti okamžiku.“ „Wau, říkám si po americku. Na tuhle skluzavku se nechám ráda pozvat. To bude šupec.“ A taky že byl.

Naše dva tvůrčí světy se na chvíli propojily. Něco jako rozbuška a granát. Dohromady pecka. Představuji si, že vejdu do nebeské knihovny, vezmu jeden svazek, vyberu obrázek a dole na zemi ho nakreslím. Do stejné knihovny přijde Pavel, otevře stejný svazek, nabere z něj muziku do prstů a zahraje ji. Sedí to, patří to k sobě. Měli jsme přece v ruce stejnou knihu. Pravda, nejsem žádná pečlivka, nejspíš jsem ji nechala trochu povytaženou a navíc, proč to kamarádovi neulehčit? Jo, tak nějak to asi je. Nebo úplně jinak. Na tom nezáleží, hlavně, že se narodilo něco hezkého, co nám prozářilo den. A kdo ví, možná ty naše „třesky“ časem potěší i někoho dalšího. Zatím si tu dětskou radost hýčkáme každý sám ve své duši. Vzájemná inspirace, řetězení krásy okamžiku. Je to opojné, vzrušující, adrenalinové. A je to léčivé. Protože čistá radost z čirého bytí má blahodárné účinky na zdraví duše.  A když je zdravá duše, přestanou vás bolet záda. A přesně to jsem potřebovala. Bolí mě totiž pekelně.

Otevřela jsem dveře do dalšího pokoje. Do této chvíle jsem byla sama se svým obrázkem. Samotářství mi vůbec nevadí. Ba naopak. Mám ho ráda. Ale toto byl další rozměr, který mě občerstvil, přinesl novou nepoznanou chuť, čerstvý vítr do pastelkových plachet a emoci nabitou energií. S Pavlem jsme vlastně přešli na jinou formu dialogu. Slova jsme nepotřebovali, a přesto si rozuměli. Tak se nám ty naše hovory zalíbily, že jsme si spolu každé ráno dali hudebně-obrázkovou snídani. Někdo chodí na kávičku, my na ranní tvoření. Trochu Pavlovi závidím, kreslím totiž obrázek tři hodiny a on má hudební odpověď za 10 minut. Ale je to chlap, a ti si vždycky najdou způsob, jak si život ulehčit. Jednou ráno jsem naši schůzku nestihla. Pavla chytla během dne nějaká nepříjemnost a večer mi volá. Verbálně. „Kde ses courala. Když tě člověk potřebuje, tak obrázek nenahodíš.“ Dlouho jsme se smáli. Jo, jo, je to návykové. Ráno nespolkneš pilulku štěstí a do večera se došouráš jako děda o holi.

Bůh tvořil šest dní a ten sedmý odpočíval. My jedeme na tvůrčí vlně už sedmý den. Odpočinku není třeba. Nepracujeme. Hrajeme si a hra neunaví. Ba, naopak. Dobíjí baterky. Kreslí se mi teď jinak. Těším se víc, protože vím, že ještě něco hezkého přijde, že to není konečná. Je to jako když si dáte dvojitého turka a zazdíte to Red Bullem. Máte křídla. Ale jiná. Tahle vás vynesou do nebe.

Věřím, že to, co máme prožít, prožijeme. Že s lidmi, se kterými se máme potkat a něco si předat, se potkáme. A je na nás nakolik se necháme inspirovat okamžikem, nakolik budeme naslouchat srdcem a zda se nám podaří zažít ty krásné věci mezi nebem a zemí, kterým nerozumíme, ale přece tu jsou. Takový malý dotek Vesmíru.