Nová esence života

Říkám si, kolik síly má jedna neviditelná potvůrka, když se jí podařilo zastavit leteckou dopravu, zavřít nákupní centra, zavést domácí výuku, vybílit hospody a znehybnit čas. Stalo se to, co bylo pro celý svět nepředstavitelné. Obestřelo nás ticho, které se nedalo přeslechnout a ignorovat. Na jednu stranu paralyzovaní, na druhou nakopnutí se silným impulsem k činnosti. Nikoli té vnější, ale uvnitř nás.

Zastavení muselo přijít zvenčí. Ačkoli má člověk přívlastek rozumný, moudrý, vzdělaný, k hluboké změně sám odvahu nemá. Transformace je vždycky spojená s bolestí a on nechce trpět a udělá všechno pro to, aby se jí vyhnul. Člověk věděl, že vlak, do kterého nasedl stále zrychluje tempo, stává se neovladatelným a bylo jasné, že jediný cíl, který nemůže minout je propast nenávratna. Pozdě však pochopil, že to byl on sám, kdo odmontoval brzdy v bláhové snaze dojet dál. A když vlak zprudka zastavil, vyjel ze starých kolejí, člověk byl otřesený, omráčený, bolavý a plný strachu. Viděl slepou uličku, kam se celá ta léta ubíral. Zároveň však přišla příležitost postavit koleje nové s vírou, že tentokrát nabereme jako lidstvo jiný, dobrý směr. Matka Příroda musela udělat to, co by udělala každá dobrá máma, která chce pro svého potomka to nejlepší. Musela nastavit hranice. Ona jediná ví, jak jít životem v rovnováze, harmonii a pokoře. A my jsme tu proto, abychom se to od ní učili i za cenu pohlavků a kopanců. Na otázku, jestli tohle všechno bylo nevyhnutelné, je jednoznačná odpověď. Bylo. Příroda tolikrát naznačovala, prosila, sténala pod naší bezohledností, ale my se chovali jako furianti, kteří mají vše pod kontrolou s razítkem všemohoucnosti a všemocnosti. A tak jí nezbylo, než nás chytit za flígr a mocně s námi zatřást, abychom to pocítili na vlastní kůži a duši. Ztratili jsme své zdraví, své blízké, své jistoty, svou vnější svobodu. Najednou se smysl našeho Bytí, tak silně ukotvený v materiálnu, zachvěl na svém piedestalu. Zjistili jsme, že není kolem nás, ale hlavně v nás nic, co by nám poskytlo oporu. Byl to tanec na rozpálené střeše, balancování na tenké niti, tápání ve tmě. Situace nová, dosud nepoznaná nám vzala vítr z plachet a my stáli uprostřed jezera strachu bez hnutí těla i mysli. Najednou tu byly odpovědi na otázky, které jsme si nikdy nekladli. Atakovaly nás, dotíraly a my jim nakonec museli dopřát sluchu. Náš životní prostor se natolik zmenšil a uzavřel, že nezbylo téměř nic, co by odvádělo naši pozornost. Ta zůstala v nás, aby zkoumala vnitřní krajinu, kde se ocitla u mnohých poprvé. Znala řecké ostrovy, italské dolomity, ale vnitřní prostor nás samých byl velkou neznámou. Byla tu šance chytit ticho za pačesy, uvnitřnit se, zahnízdit se v sobě, nechat volně plynout myšlenky, aby se mohly svobodně projevit. Jen do svatyně vlastní duše jsme mohli vstoupit bez roušky, očkování, testů na covid. Už jsme se nemohli vymlouvat, že nemáme čas na sebe, své blízké, na věci tak dlouho odkládané. Vlastně jediné, co jsme měli, byl právě čas a uvědomění bez kolika věcí, činností, lákadel života se obejdeme. Covid nás katapultoval do našeho nitra a vrátil nás do lůna přírody. Jen v těchto místech bylo bezpečno. Stejně jako válka, nám i tento virus dal tvrdou lekci zpřítomnění. V minulosti, kam má vlastní zkušenost dosáhne, nebylo období, kdy bychom měli plány maximálně na týden, kdy bychom byli tak pružní, schopní změn ze dne na den. Přitlačilo nás to žít v přítomnosti, protože budoucnost byla jen v rozpitých obrysech jako impresionistický obraz a měnila se jako kresby v krasohledu. Jednoduše nebyla jiná volba než žít tady a teď. Pokud jsme si chtěli uchovat psychické zdraví, museli jsme přijmout vše, co k nám přicházelo v jisté rovině klidu a pokory. Byla to tvrdá životní lekce, kterou pravděpodobně naše generace už nikdy nezažije. Co kdybychom si jednou dali dárek, který nejde koupit, zabalit a převázat mašličkou? Dárek, který stojí víc úsilí než jen zadat pin naší platební karty. Zkusme nasát novou esenci života a dotknout se Toho, co nás přesahuje. Možná právě v tom nalezneme to, co jsme chtěli přehlédnout, zabalit do pozlátka materie, abychom mohli jít snadnější cestou. Ztratili jsme hodně, ale hodně i získali. Osud dává spravedlivě a rovnovážně na misky vah. Dostali jsme příležitost ke změně a přeskládání žebříčku hodnot. Zpomalili jsme a náš život už nebyl jen rozmazaná šmouha, ale dostal konkrétní obrysy. Jak tuto příležitost uchopíme jako lidstvo, ukáže teprve perspektiva dálky. Ukáže to čas, který se opatrnými pomalými krůčky zase rozchází a ví, že nám musí jít příkladem, abychom se opět nerozběhli v šíleném smrtícím tempu. Naděje a víra umírá poslední, snad se staneme moudrými a nenecháme tyto naše dvě průvodkyně životem umřít. Člověk by neměl s hozenou rukavicí hazardovat. Nikdy nemá jistotu, že šance, kterou dostal není šancí poslední.