Nemel a jez
S dcerkou se vidíme málo. Studuje vysokou školu a na víkendy jezdí jen občas. Proto se každý rok velmi těším na společné týdenní lyžování v italských Dolomitech. Máme tu čas na takové to holčičí brebentění, ale i na hluboké úvahy o životě a našem směřování v něm. Celá léta jsem na naší sportovní dovolené plnila roli profesionální matky, která před cestou napeče koláče, na horách ráno připraví snídani a svačinu na svah a večer jako kalupinka uvaří teplou večeři. Letos však bylo vše jinak. Pravda, koláče jsem napekla, ale tím jsem začala a zároveň i skončila. Ráno, než jsem své rozlámané tělo dala do pohybu, namazala bolavá záda Traumaplantem, nasadila na obě kolena ortézy, nakapala do zarudlých očí Vizín a popraskané rty natřela jelením lojem, Regí zatím udělala snídani i svačinu, připravila čaj do termosky a trpělivě čekala, než se zpomalená maminka nasouká do lyžáků. Nechápu to, zlobím se sama na sebe. Jsem přece pružná a rychlá, nebo snad ne? Realita mne však usvědčuje. Regí na mě čeká před odchodem na sjezdovku, na sjezdovce i po lyžování. Všude jsem poslední. Stále dobíhám, funím a zapomínám. Že by se hlásilo stáří? Tato myšlenka ve mně vzbudila paniku. NE!!! Chtělo se mi křičet. Vzpomněla jsem si na Vláďu S., který jezdil s rodinou na běžky. Jednou se ho děti ptaly. ,,Tati, proč je maminka pořád vzadu? Je nemocná?" Vláďa se ohlédl na dech popadající maminku a odpověděl. ,,Děti, vám síly přibývají a mamince ubývají. Stárne"...
Na konci pobytu jsme zašly na pizzu do příjemné italské restaurace. Svěřila jsem se Regí. ,,Mrzí mě, že děláš všechno za mě, vše zařizuješ a pořád na mě někde čekáš. Vypadá to, že role se obrátily. Připadám si jako dítě, které jelo s mamkou na hory. Ale na druhou stranu přiznávám, je to docela příjemné nechat se opečovávat a pozbýt povinností. Poděkovala jsem za báječný týden v její péči. Šibalsky na mě mrkla a lakonicky dodala. "Nemel a jez!" A tak jsme se s velkou chutí pustily do pravé italské pizzy. Myslím, že za rok zase pojedeme lyžovat. A já ráda přijmu roli dítěte.