Necháme to koňovi, ten má větší hlavu

Necháme to koňovi, ten má větší hlavu

Od mládí mám respekt z velkých zvířat. Přesně si pamatuji okamžik, kdy jsem ho získala. Bylo mi dvacet let a vracela jsem se pozdě večer domů. Když jsem otvírala branku, ucítila jsem za krkem pevné sevření. Zezadu na mě zaútočil obrovský pes a hned po tomto skoku olympionika si to metelil pryč. Z mého pohledu chtěl ulovit kořist, ale je docela možné, že si chtěl jenom hrát. To už se dnes nedozvím. Od nedobrovolného tetování tesáky mě zachránil vysoký límec kabátu. Trauma to na mě nezanechalo žádné, jen respekt před velkými čtyřnožci. Tolik na uvození mého příběhu, který se stal v čase mé věkové zralosti, kdy už bych měla mít životních zkušeností nasbíráno, leč ne ve všech oblastech tomu tak je.

V práci si užiji hraní, zpívání a brebentění až až, proto ve chvílích volna toužím po klidu a tichu, které nacházím v nedalekém lese. Našla jsem si pěknou trasičku. Nejdřív se pozdravím s Ralskem, které je každý den v jiné náladě a jiném obleku, pak na mě blýskne na pozdrav svou špičkou Ještěd a dál se vydám zákrutou k borovicovému lesu, kde už znám každý kámen. V ohradě u lesa je pastvina a na pastvině tři koníci. Za ty roky jsme se spřátelili. Občas jim přinesu mrkev nebo jablíčko a oni se na oplátku nechají pohladit. Pojmenovala jsem je Běla, Černej a Hnědásek. Máma, táta, dítě.

Jednou byla cesta hodně blátivá, a tak mě napadlo přelézt ohradu a projít čistou botou po zelené trávě pastviny. Byla to fajn zkratka, po měkkém travnatém koberci se šlo lépe než pěšinou u lesa, a tak jsem si od té chvíle už napořád cestu zkracovala. Jednou si to zvesela štráduju, do louky se opíralo slunce a já čerpala vitamín D do zásoby. Tu slyším dusot koňských kopyt. Otočila jsem se. Proti mně se řítí obrovskou rychlostí Běla. Zůstala jsem stát jako paralyzovaná, krve by se nedořezal. Slyšela jsem jen tamtamy svého srdce. Běla zastavila asi metr ode mě a postavila se na zadní. V tu chvíli jsem poznala svůj velký omyl. Nebyla to Běla, byl to Bílej a plný žádosti a vášně. Široko daleko nikde nikdo. Ten, kdo měl obdivovat jeho mužství jsem byla evidentně já. Vzpomněla jsem si na slova mé kamarádky: „Když chlap nedostane, co chce, je zle!“ … Jak to asi mají koně? Vtom se Bílej ještě jednou vzepjal, aby mi ukázal, že v konkurzu na cirkusového koně by byl rozhodně favorit. Zavřela jsem oči a čekala, až mě zadupe do země. Děj se vůle Boží. Kolem mě se rozhostilo ticho jako v nebi. Že už bych tam byla? Pomalu jsem otevřela oči, abych se přesvědčila. Výjev přímo idylický. Pomalým krokem k nám přicházel Černej. No, popravdě, kdo ví? Snad jen majitel a ten, kdo se umí koukat koním pod sukni. Tedy rozhodně ne já. Bílej o mě přestal mít zájem a pustil se do čerstvé trávy jakoby nic. Zhluboka jsem vydechla. Vypadá to, že jsem přežila. Ale bylo to o fous. Možná o dva. Ty koňské. Nebo že by všechno bylo jinak? Že by Černej byla kobylka, která přistihla muže koně na záletech? Jsou věci, které je lepší nechat koňovi, ten má větší hlavu. A tak si tu svou nelámu, hlavně, že všechno dobře dopadlo.

Na procházky do lesa chodím dál. Jen už pěkně po vyznačených stezkách. Bláto, nebláto. Lézt přes ploty se nevyplácí. S Bělou, Černým a Hnědáskem jsme pořád kamarádi. Jen ctím naše přátelství z uctivé vzdálenosti. Člověk nikdy neví, kdy to na koně přijde.