Na křídlech smíchu

Na Madeiře jsme se vždy večer sešli u šišatého stolu, dali hlavy dohromady a společně plánovali výlet na další den. Zítra nás čeká nejvyšší hora Pico Ruivo 1 862 m. n. m. Tento vysoký cíl rozdělil skupinu na těšitele a trpitele. Nejmladší a nejstarší (Kájík a Petí) významně jednohlasně žbrblali, frfňali, mrmlali, kňourali a smlouvali. „Je přece dovolená. Proč musíme vstávat už v šest hodin?“ „Protože nás čeká cesta daleká, nikoho z nás však neleká, co nás čeká, co nás nemine, to nevíme, ale už se těšíme,“ odpovídáme textem písničky. „Ale my se netěšíme, my se bojíme, že to neušlapeme. Proč musíme stoupat na nejvyšší horu? Nestačila by nějaká nižší a stejně hezká?“ „Protože z té nejvyšší jsou nejkrásnější výhledy. Tečka. Konec remcání. Jde se spát, ať jste zítra dravé, a ne leklé rybky,“ zavelel Kája směrem k synkovi. Množné číslo sice nenechalo nikoho na pochybách, že promluva patří i Petímu, ale i tak mi bylo jasné, že byla přeslechnuta. U dítěte, je-li mu dvanáct, můžete mít poslední slovo, ale moje pozice je poněkud jiná. Je to balancování na tenkém ledě. Musím našlapovat velmi opatrně, po špičkách. S radikalismem bych u Petího nepochodila. A tak si navlékám jemné rukavičky, slova balím do bavlnky, našlapuju zlehka jako v minovém poli a dýchám jen tak mělce, abych nevyplašila případnou vítěznou koncovku. Za ta léta výletování jsem se vypracovala na diplomacii a taktizování té nejvyšší úrovně a nestydím se za to, že občas používám i nečestné prostředky jako je úplatek či jiné výhody. Jsem přímočará holka a trdlovat kolem horké kaše mě nebaví, sosá mi to energii, ale zatím jsem na jiný způsob, jak mého muže trochu víc rozpohybovat, nepřišla. A tak nelituji vynaloženého úsilí a vymýšlím nové, rafinovanější motivace a kombinuji je s těmi starými osvědčenými, abych svého milovaného dostala tu na vrchol hory, tu do skalnatého údolí, tu do horka k moři, protože vím, že na konci uslyším větu vděčnosti: „Bože, to je nádhera. Jsem rád, že jsem tady. Já tě nemít, splynu s gaučem.“ Mně se v srdci zatetelí radost a jsem šťastná, že je Petí šťastný a blaženost nám oběma vrtí ocáskem. „Petí, proč nemůžeš říct rovnou: Prima, jdeme, těším se? Proč kolem tebe musím tančit rituální tance motivace a přesvědčování?“ „Tobě se to lehce řekne, ale mě těžce nese. Vy nosíte batoh na zádech, já i na břiše. Nevím, do čeho jdu a bojím se, že to bude nad mé síly.“ Souhlasím. 1 862 m.n.m. není jen tak ledajaký kopec, chápu, že má větší „smlouvavou“ než obvykle, a tak nakonec slibuji hory s horákama. Pohodový dlážděný chodníček stoupající skoro až k vrcholu a příslib počkat na nás na odpočívadle, když se na výstup nebude cítit. Ujednáno.

           Cesta byla skutečně pohodová, kochací. Navíc nás provázeli mlžní společníci, kteří s námi chvilku drželi krok, pak se kamsi schovali a zase objevili. To vám byla krása shlížet do údolí pod námi, nořit oči do hlubokých lesů, nechat je klouzat po vrcholcích vzdálených hor, pást je na horské květeně a poletovat s motýly. I počasí nám hrálo do noty. Bylo vlídně. Sluníčko si s mraky hrálo na schovku a vytvářelo tak barevnou hru světel a stínů, které tu běhaly po kopcích jako my. S přibývajícími kilometry v nohách a přibližujícím se Pico Ruivo začal Petí roztávat ze své zaťaté strnulosti strachu, že to neušlape a já očekávala větu: „Přece to nevzdám těsně před vrcholem, když už jsem došel až sem!“

A pak kde se vzala, tu se vzala před námi horská chalupa. Člověk by si myslel, že sem spadla z nebes, protože dostat do této pustiny stavební materiál, to snad jedině na zádech nebo shodit vrtulníkem. Petí hned využil příležitosti k odpočinku, sedl si na terase na lavičku a svůj pohled zabodl na Pico Ruivo. Chvilku to vypadalo, že ho magnetizuje, aby si ho přitáhl blíž. Pico Ruivo cítilo jeho smutný a zároveň prosebný pohled na svých kamenných svazích a kdyby mělo nožičky, rozeběhlo by se mu naproti. Po špičkách jsem se vytratila. V takových chvílích je lepší nechat ho samotného. Vím, že tu svádí boj jeho pohodlné a líné „já“ s tím zdravým a sebevědomým. A já jim do toho nechci kecat. Je to jejich boj. Šmejdím kolem, nasávám vůně a vzhlížím s respektem k té vznešené krásce přede mnou, na kterou za chvilku vyšplhám. A tu slyším Gabčino naléhavé volání: „Regí, Regí, honem řekni ano.“ Vím, že Gabče mohu naprosto důvěřovat, že se ničemu špatnému svým „ano“ neupíšu.“ A tak volám z plných plic: „Ano, ano, ano, ano, ano“ jako nedočkavá nevěsta. Vysvětlení bylo úsměvné. Uondaný Petí nabíral síly na vrcholový výstup. Pravda, krapet zvláštním, a ne zcela běžným způsobem. Hovořil se svým nákrčníkem: „Nákrčníčku, nákrčníčku, řekni mi, jestli se mám trmácet na tu děsnou horu přede mnou nebo si tu mám dát dortík a kávičku? Co myslíš? Zvládnu to?“ Gábi slyšíc zašifrované volání o pomoc, vklouzla do tohoto pitoreskního dialogu. Jako zkušená učitelka mateřské školy okamžitě naskočila do role, přehodila svůj hlas do pisklavého nákrčníčkového a na celou terasu, nedbajíc turistického okukování, odpovídala Petímu jako jeho nákrčník. „Ano, Petísku, půjdeme nahoru spolu a já ti pomůžu. Budu tvoje nákrčníčková opora.“ Petí však Gábi převezl. I on je hravý. „Ale nákrčníčku, to není tvůj hlásek. Tebe já poslouchat nebudu.“ Gábi přistižena při lži chtěla ještě zachránit situaci a hledala správný nákrčníčkový hlas. Ten můj zafungoval. Po mé kulometné salvě ano, ano, ano, se Petí zvedl z lavičky a povídá: „Tohle je tvůj hlásek, nákrčníčníčku. Tak já to tedy zkusím.“ Účel světí prostředky a my teď víme, že cesty k vrcholu mohou mít nejroztodivnější podobu. A pokud nám při nich tečou slzy smíchu, pak jsou to cesty dobré. Petí se na nejvyšší horu Madeiry vyškrábal. Byl upachtěný, ufuněný, zpocený, ale pyšný, že to dokázal, že to nevzdal. Ono s takovým podporovatelem, jako je nákrčníček to nemohlo dopadnout jinak.

           Výhledy byly úchvatné. Mlhy se tu honily jako rozdováděné děti. Chvilku byly tam, chvilku tady. Na člověka tu dosedl povznášející pocit.  Ano. Byla tady spousta turistů, přesto jsem se dokázala zabublinovat do svého ticha a jen se opíjet krásou, která kolem mě byla. Žádná pozlátka naší, do uměliny zalité, civilizace, ale ryzí zlato přírody, která neumí být jiná než pravdivá. Ponoří-li se člověk do moře, vystoupá-li do hor, brouzdá-li se loukou, prochází-li se lesem, je blíž sobě. Jakmile se však uzavře do betonu, obklopí plastem, přiková k počítači je odpojený, je prázdný, je ztracený. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, pohladila pohledem malebnou krajinu pode mnou a obdarovaná tím nejcennějším pomalu scházela dolů do údolí. Bohu díky za to, že jsem tu mohla být.

           Počasí v horách je rozmarné jako Vančurovo Léto. Během našeho výstupu a sestupu se po rosničkovém módním mole prošly úplně všechny nebeské modelky. Slečna Slunečná, Polojasná, Větrná, Mlhavá, Teplá i Studená a promenádu uzavírala slečna Deštivá. Do auta jsme usedali s prvními kapkami a se zaklapnutím dveří se z nebe spustily z černých mračen liány deště. Ti andělé za nás kopají. Oni ví, že je za to v našich srdcích na dvě kopy vděčnosti.

Sjeli jsme do vesničky Santana, kde jsme měli v plánu deštníkatou procházku po skanzenu. Nakonec z ní byla bezdeštníkatá, protože podvečerní slunce vyhnalo i poslední kapky deště a my se těšili na rázovité domečky v barvách naší vlajky se slámovou áčkovou střechou. Měli jsme štěstí, že jsme na začátku městečka narazili na dům ještě původní, asi čtyři sta let starý, generacemi udržovaný, jehož majitel byl vstřícný a sdílný. Pozval nás dál, provedl nás po soukromém muzeu a udělal obsáhlý odborný výklad v angličtině, kterému jsme rozuměli sotva z poloviny. O to víc jsme pokyvovali hlavami nad sdělovanými informacemi a usmívali se. Uvědomila jsem si, jak je pro člověka důležité znát svoje kořeny, čerpat z nich, vyrůstat z nich, chránit je a opečovávat. Mít v úctě své předky a udržovat rodovou tradici. Když jsme vycházeli z předzahrádky, míjeli jsme se s dalšími obdivovateli tohoto architektonického skvostu. A tu se seběhlo něco nečekaného. Do Petího jako když vjede šídlo a zbaví ho zdravého rozumu. Vrhl se na manželskou dvojici a s nadšením v hlase a planoucíma očima jí sděloval: „Viděli jsme se na Pico Ruivo. Vzpomínáte? Potkali jsme se při sestupu. Šli jsme za vámi.“ Žena byla zjevně zaskočena nejen češtinou, ale i urputností a naléhavostí, s jakou k ní hovořil. Nechápala, co po ní chce. Petí gestikuloval, vysvětloval, byl nešťastný, že mu nerozumí, ale nevzdával to. Jak se k ní přibližoval, ona naopak ustupovala a hledala bezpečí před tímto podivínem u manžela. Jediné, čemu mohla rozumět, bylo Pico Ruivo, ale ani tohoto stébla se nechytila. Studeným Angličanům nevysvětlíte, že po světě chodí turisté srdcaři, kteří projevují neskrývanou radost, když večer potkají turistu, se kterým se viděli ráno na opačné straně ostrova. Petí byl zarputilý a nechtěl to vzdát. Zesiloval hlas a ukazoval na její botasky: „Jste to vy! Máte Salomony! Já si je pamatuju. Regí, přelož jí to, vidíš přece, že mi nerozumí!“ Jenže Regí, se stejně jako všichni z party, svíjela ve smíchové křeči a k tlumočení se neměla. Tahala jsem Petra za rukáv, ať to vzdá a nechá manželský pár jít na prohlídku minimuzea, ale Petí nerozuměl našemu smíchu a byl naštvaný, že mu nepomáháme s vysvětlením. Paní si asi myslela, že chce její boty, že je blázen a fetišista a zouvá pocestné. Zachránil nás majitel domku, pozval Angličany dál a za námi zabouchl dveře. Bránice si užila pěknou trampolínu. Tak ozdravný smích jsem si už dlouho neužila a moji parťáci jakbysmet. Není nad to mít muže, který vás umí rozesmát, a ještě ke všemu platí účet.

           Sešli jsme dolů do městečka a obdivovali krásu barevných domků. Pak se rozptýlili a hledali kešku. Najednou slyšíme podivné skřehotání. Šli jsme po zvuku a podívaná, která se nám naskytla nás znovu dostala do kolen. Petí stál u klece s papoušky a hlasitě s nimi konverzoval. Když si nepopovídal s paní Salomonovou, tak aspoň ptačí kompenzace. Papoušek skutečně odpovídal na Petrovy skřeky a rozuměli si i bez překladatele. Konečně na něj někdo pozitivně reagoval a ocenil jeho zájem. Tak nevím, který z těch dvou by měl být v kleci. Nejen nás přilákal tento bizardní rozhovor, i ostatní turisté chtěli vědět, kdo narušuje poklidný ráz poetického večera. Jak se to dělá, když nechcete být s někým spojováni? Tiše jako myška se vytratíte a děláte, že k vám dotyčný nepatří. Petí jede pecky. Zdá se, že je to jeho den. Dnes už třetí divadelní představení, kde má můj milovaný hlavní roli. Jen doufám, že to byly všechno premiéry a reprízy už nebudou. Hrozí totiž, že se naše skupina rozpadne smíchy.

           Ale byl to krásný den. Plný zvonivého, třaskavého, drnčivého, burácivého a radostného smíchu. Tečku za celodenní komedií udělal nečekaně Kája. Byli jsme na benzínce a malý Kájík, který miluje nakupování čehokoli kdekoli otevřel dveře a volá na taťku: „Tati, koupíš mi něco na benzínce?“ „Nezavřu, koupím.“ Kouzelná přesmyčka mu z pusy vyklouzla. Petí mu všechny hlavní role vyfoukl, ale tento Karlův štěk stál zato.

Smích se nás držel, i když už nás do večera nic k smíchu nepotkalo. Měli jsme ho zastrkaný ve všech kapsách a kapsičkách a on na nás vyskakoval při každé vzpomínce na prožité. U večeře se Gábi začala smát a Kája říká: „Nákrčníček?“ „Ne, Salomony.“ A už se všichni popadáme za plná břicha a smíchové kapénky létají vzduchem. V noci jsem se probudila a vzpomněla si na papoušky. Musela jsem si schovat hlavu pod peřinu a trochu se přidusit, abych Gábi nevzbudila. Jo, spím s Gábinou pod jednou peřinou. Nemohu s Petím na kanape, protože dost silně chrápe. Ale to je zase jiná kapitola. To třeba někdy příště.

Tak to vidíte, na začátku, smíchem prošpikovaného dne, bylo žbrblání a škemrání: „Já dnes budu pelíškovat a vy mi to pak budete vyprávět.“ Umíte si představit, že by tohle všechno nebylo? Já tedy ne. Vyměnit takový třaskavý den za pelíšek by byl hřích. A hříchy se pak musí odčiňovat, tak je lepší je nedělat. Říká se, že děkování není nikdy dost. A tak děkuji z celého srdce za tento zážitky napěchovaný den v lůně přírody, kdy jsem mohla být blízko nebi s báječnými lidmi, které baví život. Děkuji za očišťující, vitalizující a posilující smíchovou katarzi. Děkuji svému milovanému muži za jeho smysl pro humor, který s sebou vzal do hor jako povolený doping. Když mě večer ukládal do peří a šeptl mi do ucha: „Regí, jsem rád, že jsi mě zase přemluvila. Byl to nádherný den. Jsem rád, že tě mám,“ cítila jsem dojetí. A ta slza, která se mi v oku zaleskla, byla první slzou, která dnes nebyla od smíchu.