Mračenice

Myslím, že každý učitel mi dá za pravdu, že zpětná vazba je pro něho velmi důležitá. Je-li dítě otrávené, že se musí učit stránku nezáživných dat z historie, kterou samo neprožilo, dá se to pochopit a učitel to nejspíš stráví. Ale když dítě zpívá Kdyby byl Bavorov jako bych mu nacpala celý citrón do pusy, to naštve. Jednou jsem s osmáky dělala rytmickou tleskačku. Chytlo je to a já měla radost, že dnes budu domů odcházet s plusovými body. Pak jsem si všimla Jiřky a spadla mi brada. Jiřka nejspíš posvačila šťovík s pelyňkem. Tak otrávený obličej jsem už dávno neviděla. Hotová Travička zelená. Po hodině jsem ji poprosila, aby chvilku zůstala a zeptala se, co jí na tleskačce tak strašně nebavilo...Ticho, dlouhé ticho. Pokračovala jsem trpělivě. ,,Klidně mi řekni, co bys ráda na hudebce dělala a já ty činnosti zařadím. Chci, aby vás výuka bavila". Opět ticho, dlouhé ticho. Vzdala jsem to. ,,Tak nic, Jiřko. Nechme to být". Uklízela jsem si pomůcky a čekala, že Jiřka opustí třídu. Ona však stála nehnutě a pak z ní vypadlo. ,,Ale mě to bavilo!" Odpověď nečekaná. Nechápala jsem. ,, Tak proč ses tak nevraživě tvářila? Tomu nerozumím". A zase dlouhé ticho. Stály jsme proti sobě a obě čekaly. Já na vysvětlení a ona na odvahu. A pak to přišlo... ,,Jsem k ničemu. Nevím, proč jsem taková. Naši se doma pořád hádají, většinou kvůli mě, já taky křičím, vytáčí mě to, jsem nemožná. Za všechno můžu já...Takhle se tvářím pořád. To není kvůli hudebce nebo kvůli vám. Chvíli mi trvalo, než jsem nabrala dech. Pak jsme si dlouho povídaly. Cítila jsem se bezmocná. Ani dospělý člověk kolikrát nemůže unést svůj kříž, neumí se vypořádat se vztahy a bouřemi v sobě, natož takové dítě. Asi za 14 dní jsem si všimla na Jiřčině lavici krásné batikované kabelky. Mám ráda rukodělné originály, batiku obzvlášť, kabelka mě zaujala, Jiřce jsem ji pochválila. Další týden mi beze slova přinesla fialkovou batikovanou kabelku. Vykulila jsem udiveně oči. ,,To je pro mě" ? ,,Líbila se vám, tak jsem vám ji ušila". Řekla zamračeně. Dnes už vím, že když se Jiřka mračí, je všechno v pořádku. Člověk si nemá vytvářet domněnky. Někdy něco jinak vypadá a jinak je to ve skutečnosti. Kdybych se tehdy nezeptala, proč se na hudební výchovu tak mračí, myslela bych si, že jí to nebaví a přitom jádro je úplně někde jinde. Mnohem, mnohem hlouběji. Je velmi těžké v tom současném kvapíkovém a hlučném světě najít čas a prostor k naslouchání intuice, která nám jemná přediva souvislostí napoví. Vnímám to jako důležité, možná nejdůležitější.

Příběhy jsou stále stejné, jen kulisy se mění. Za 30 let práce s dětmi jsem podobných příběhů zažila několik. A vždycky mě mrzelo, že člověk nemůže udělat víc, než naslouchat a soucítit...Jiřka má dnes rodinu, hodného muže, dvě děti a dodnes si píšeme. Kabelka od ní je už hodně vyšisovaná, ale vzpomínky na jednu prima puberťačku nikdy barvu neztratí.