Maraton bez tréninku

Nemoc vás sevře do ulity. Zorné pole se zúží na vnitřek a vnějšek vaší osoby a nepustí vás dál. Jste přinuceni zůstat v klidové poloze a vyčkat, až se na nové mapě trochu zorientujete a najdete směrovky a milníky, které vám ukážou cestu k uzdravení. Bezmoc vás přiměje přehodit výhybku, přeskládat staré vzorce a vyměnit staré koleje za nové. Všechny tyto změny bolí, ale protože i ne-moc bolí, není na výběr. Jsme lidé a ti se zatím bez utrpení změnit nedokážou.

Dva roky bolestí kloubů, svalů, hlavy a páteře zajídáte analgetiky a podplácíte tělo sladkostmi. Lékaři kroutí vzdělanými hlavami, alternativní léčitelé intuitivním hlavami, a vy tu svou skláníte níž a níž, protože je vám hůř a hůř. Každá cesta, po které se vydáte, nakonec ukáže, že nikam nevede. Škoda, že na jejím začátku chybí značka slepá ulice. Ušetřili byste čas. Tma houstne, zoufalství dosahuje osobního rekordu a vyšplhá na samý vrchol. Jediný, koho jste ještě nenavštívili je psychiatr. Když se moudré hlavy shodly na tom, že vám nic není, pak musíte být blázen, který si bolesti vyfabuloval a zhmotnil ve své fantazii. Dobrá tedy. Poprosíte paní doktorku o poslední, hodně podrobné, krevní testy a mezitím hledáte dobrého psychiatra. A ejhle, výsledky ukáží překvapivou diagnózu, která vše vysvětluje a vám a vašemu okolí sdělí, že nejste hypochondr, ale bolesti skutečně existují. Osud je fikanej. Nejdřív vás musí dostat do kouta, srazit na kolena, dostat až na dno, sebrat vám všechny zbraně a přimět vás zvednout bílý prapor. Teprve, když všechno vzdáte, začnou se dávat věci do pohybu bez vašeho přičinění, a to děsně zašmodrchané klubko se začne pomalu rozmotávat. Tohle je první krůček batolete. Jste na startovní čáře maratonu s názvem Cesta k uzdravení. Výstřel ze startovní pistole vámi otřese a probudí vás do tvrdé reality. Tak a teď makej, dej do toho všechno, hlavně to nevzdávej! Člověk je křehká bytost, která se většinou dostane do průšvihu, když se duše odpojí od těla, když se hlava stane pánem situace a začne tlačit na pilu, až to bolí. Imunita nestíhá vyrovnávat disbalanci a začne být ne-mocná. Nemůže vám pomoci, protože vy jí házíte klacky pod nohy, abyste jí pomoc znemožnili. Jako beran jdete proti sobě.  A když už nevíte, jak ji umlčet, tak ji klackem bacíte a imunita to vzdá, chřadne, a nakonec vás opustí. Události se mohou dát do pohybu jen když máte otevřeno. Do zavřených dveří nikdo nevstoupí. Po dlouhé době stagnace se začnou dít změny kolem vás, a hlavně ve vás. Máte to štěstí, že „náhodou“ narazíte na člověka, kterého potkala podobná patálie, jen se dostal na hlubší dno a podařilo se mu od něj odrazit. Je ochoten se s lidmi, kteří jsou v podobně navařené kaši, o své poznání podělit. Jen je jeho recept na život bez bolesti hodně drsný. Ze dne na den změníte všechno, co se vám dosud zdálo neměnitelné. Vy, nesystematik, neřád odvažujete na lékařských vážkách, abyste ten hluboký výkyv dostali z nezdravé polohy do zdravé. Je to obrovská dřina, ale když po deseti dnech z postele vstává místo devadesátileté babky, co stěží najde místo, které nebolí, dvacetiletá křepelka plná energie, pak další důkaz o fungování metody nepotřebujete. Vy, gaučák bez tréninku nakonec uvěříte vlastní vůli a síle, že maraton uběhnete. Uvěříte ve vítězství sami nad sebou.

Nejsem skrblík. Vědoma si své občanské povinnosti šířit to, co funguje, co pomáhá, ráda se stanu poslem dobrých zpráv a o svou osobní zkušenost na vlastní kůži, vlastní krev, sval a kloub, se s vámi podělím. Jsem totiž hluboce přesvědčena, že tato metoda zafunguje i na jiné diagnózy, nejen na tu moji.

Od pana Zdeňka jsem dostala protokol. Velmi přesný popis toho, co mohu a nemohu. Toho druhého bylo víc. Doplňky stravy z různých vzácných hub jsou jen padesát procent úspěchu. Dalších padesát je zásadní celková změna životního stylu. Jíst pouze třikrát denně. Tak na to mohu zapomenout. Já vlaštovka, co každou chvilku někde něco uzobává, aby ošálila tělo a ono zapomnělo na bolest? Zcela vyřadit cukr a vše sladké. Omezit lepek na minimum. Co? Žádné koláče, dortíky, ba ani chleba a křupavé rohlíky? Tak to je těžký kalibr. Vynechat polotovary, omezit mléčné výrobky. Proboha, co mi v tom jídelníčku jako vegetariánce zbyde? To už by snad bylo jednodušší přihlásit se do vesmírného programu a živit se amarouny. Nebo se chodit pást. To nemám šanci zvládnout. A zvládla jsem. Zoufalství je tou nejúčinnější motivací ke změně. A já byla konečně dostatečně zoufalá, abych radikální změnu udělala.

 Naučila jsem se vařit jídla s minimální časovou zátěží. Zjistila jsem, že dvacet minut bohatě stačí k přípravě pokrmu, který vás zasytí. Jen ta mrcha červená řepa a ty potvory fazole mi kazí průměr. Nevadí, jsem tolerantní a říkám si, že trpělivost růže, řepu a fazole přináší. Neeeee, však křičím na informaci-poslední jídlo v šest hodin. A co moje večerní brambůrky, křupky, čokoládičky? Jo, holka, když musíš, tak nesmíš. V šest hodin poslední sousto a pod heslem-těšením se na ranní ovocnou misku proti večernímu mlsání, přijímám i to.  Všechno jde, když se chce, nebo když se musí.

Pít jen čistou vodu, občas s citrónem nebo trochou jedlé sody. Čaj jen výjimečně, kávu vůbec. Přijdu tedy o svou poobědní siestičku s vůní Velvet. Co se dá dělat? Budu tedy obřadně pít pramenitou vodu a cesta ke studánce U tří svatých bude mým novým rituálem. S pravidelnými návštěvami studánek v okolí přišlo uvědomění, jak vzácnou tekutinu nám země dává a jak my z ní vytváříme jedovaté lektvary s názvy Kofola nebo Coca cola. Ale to není zdaleka všechno. To je teprve stravování.

Den začínám jako králíci z klobouku. Vstávat a cvičit. Z těch dvou jsem ten čipernější. Ledová sprcha probudí i zatvrzelé ospalce. Tři kilometry svižné chůze rozproudí krev a na borovicovém ostrůvku, kde jsem dříve kreslila a psala, teď provozuji ozvučené dechové cvičení. Konkuruji tak pěvcům, skřehotavcům a další verbeži, která má snahu se nějak zvukově projevovat. Ostrov je dostatečně daleko od lidské civilizace, kterou by tento můj prapodivný zpěv nejspíš přiměl vytočit psychiatrickou kliniku. Mohu tu hulákat jak na lesy nebo jen na lesy zcela beztrestně a uvolněně. Uvědomila jsem si, jak nesmírně ozdravné a léčebné je hluboké dýchání v kombinaci se zvukovými vibracemi, zvlášť když se dělá pravidelně. A jak málo možností máme se takto svobodně, bez omezení projevit. Zvuk totiž rozezní všechny buňky v těle a ty se začnou kolektivně radovat. Uvědomí si samy sebe, roztančí se a jejich vířivý pohyb vytváří v našem těle libé pocity, které uvolňují napětí. Vy sice nevíte, co to je, proč to je, ale důležité je, že to je. Asi si to dám patentovat jako novou progresivní metodu na lepší náladu.

Na cvičení, které jsem dříve nesnášela, se dnes těším. Neříkám, že jako na drogu. Ale kdo ví, co není, může být. Říká se, že když je žák připraven, učitel se objeví. A tak přišel Kája. I on dlouhá léta hledal cestu k uzdravení a než ji našel, tak si užil pěkných pár let bolestí. Není tedy divu, že je Kája z oceli. A to doslova. Žádný měkoučký špíček, do kterého byste mohli píchnout prstíček. Pěkně pancéřové svaly na celém těle. Ona totiž jiná cesta není, když pevné svaly musí držet kostru. Kája se stal mým sportovním koučem. Připravil mi sadu cviků a dvakrát týdně se spolu válíme na zemi a jako ve škole dostávám červené body za dobré provedení cviku nebo dvouminutový plank. Je to tvrďák, když dělám protestanta, nepovolí. A když nepovolí on, povolím já a udělám, co mám. Kája mě také přivedl k ponorům do ledové vody. Jsem odjakživa kachna, ale i kachny mají své limity. Sedět tři minuty mezi kusy ledu jako na kávičce, to většinou nabírám na smlouvání. Vydržím-li, je mi odměnou probuzené tělo a úžasný pocit, že mám přehled o každém jeho kousku. Když led, tak i opačný pól. Sauna. Pěkně si zatopíme a jedy z těla vypotíme. A ještě přitom s kamarádkou Gábi pěkně pobrebentíme.

Víkendy trávíme v přírodě. Hory, lesy, louky, stráně. Pokud jimi neproletíte jako namydlený blesk nebo nedočkavý milenec, pak získáte pozitivní ionty, energii, potěchu pro oko, zvukomalbu do ucha a občerstvení duše. Beze srandy, bez legrace, někdy mám pocit, že to naše šnečí tempo jeden kilometr za hodinu je ještě příliš rychlé, aby naše smysly stihly zachytit vše, co k nám příroda vysílá. Žádný Legoland, Aqualand, Disneyland, IQlandia vám nemohou dát víc než land art, který vytvořila sama příroda. Máme kolem sebe zadarmo to, co nelze vyvážit zlatem. Čas v přírodě je jedním z vydatných pomocníků na mé maratonské pouti za zdravím.

Dalším z důležitých bodů je i odpočinek. Nikoli ten vynucený, kdy padnete a nemůžete dál, i kdyby jste chtěli. Ani ten, který vám v podvědomí zdvíhá výstražný prst: „Copak je to za lelkování? A co takhle vytvářet hodnoty? Neměl by ti náhodou naskočit pocit viny, že se jen tak válíš?“ Ale zasloužený odpočinek, který vyrovnává vynaloženou námahu a pomáhá dočerpat ztracené zásoby energie.

Terapie je drsná, ale zabírá. Poměrně brzy sklízím první ovoce. V noci spím. Už si nemusím podkládat ruce a nohy několika polštáři. Ráno se necítím jako po divokém mejdanu, ale tělem mi proudí energie. Ve škole nemusím hrát veselou a optimismem nabitou, protože veselá a optimistická jsem. Sílu na výuce netahám z paty ani z jiných těžce dostupných zdrojů, ale mám ji v sobě dostatek, protože už ji nevyužívám na boj s bolestí. Příjemným bonusem je sedm kilogramů špíčků dole. Jsem na své váze před deseti lety. V matice jsem nikdy nevynikala, a tak nevím, jestli se mi život otočil o 180 nebo 360 stupňů. Možná přesnější bude, že se otočil naruby nebo vzhůru nohama. Prostě k lepšímu. Ano, zdá se, že jsem opravdu na dobré cestě. Jupí!

Tak ale proč má hvězda uzdravitelka nestoupá přímou cestou vzhůru, ale má nepříjemné propady? Proč se mi bolesti vrací? S panem Zdeňkem, který výstřelem z pistole odstartoval můj pří-běh, jsme pátrali, kde je v systému zapikaná chyba. „Jste zapeklitý případ. Něco děláte špatně. Systém funguje, vždycky je chyba v lidském faktoru.“ Vím, že je chyba ve mně. Ale jak ji odhalit? Na jeho doporučení jsem se stala šmírákem sama sobě. Dostala jsem za úkol, jako soukromé detektivní očko, zjistit, za jakých okolností se mi bolesti vrací. Odpověď přišla záhy. Bylo to vždy, když jsem se cítila pod tlakem, když jsem měla z něčeho nebo z někoho strach, když jsem se cítila přetížená, přidušená nebo když jsem se srazila s blbcem. Nedá se nevšimnout, v jakém ohnisku negace už několik let žijeme. Kolik špatného slyšíme, vidíme, čteme, prožíváme, sami vytváříme. Těleso ponořené do negace je tlačeno ke dnu silou, která se rovná tíze negace stejného objemu jako je ponořená část tělesa. Stres je nejsilnější kyselotvorec, vytváří napětí a zpřetrhává křehká propojovací vlákna mezi duší a tělem. Stres dokáže ochromit a dokáže pomalu rafinovaně i zabít. Jako nestranný pozorovatel jsem sledovala reakci těla na své myšlenky, když jsem se dostala do lisu. Měla jsem pocit, jako by mi někdo nalil lahvičku s jedem do žil. Ne někdo, ale já sama sobě otrávila pomalu se uzdravující tělo ničivou tekutinou namíchanou ze strachu, bezmoci a vzteku. Místo toho, abych dotyčného poslala k šípku nebo do temných míst, jsem se vlastnohlavně otrávila. Uvědomila jsem si, že svůj maraton běžím v kruhu. Dostala jsem se tam, kde jsem své ne-moci postavila základní kámen. Všechno začíná v hlavě, kterou používám víc, než je zdrávo. Ne nadarmo se říká „Hoď to za hlavu.“

Jen já sama mohu změnit to, jak se cítím. Jednoduchý recept, a přitom je tak těžké uvést ho do praxe. Buď událostem a lidem, kteří chtějí s mými emocemi manipulovat dovolím, aby měli nade mnou nadvládu nebo jim vymezím hranice. A na tu hranici postavím skutečně neoblomnou pevnou stráž, která je nepustí dál. Poslat všechny blbce k šípku to nejde. Byla by tam pěkná fronta. Je třeba se naučit si nebrat, co mi nepatří a hezky ty jedovaté sliny nechat svému majiteli. On není blbcem, to se jen tak říká, ale člověkem vnitřně nespokojeným nebo nešťastným a většinou jen potřebuje někoho dalšího naladit na svou strunu, aby v tom nebyl sám. Ideální by bylo mít tu moudrost dostat ho na svou stranu a v nestřeženém okamžiku přeladit jeho výbojné struny. To by se pak hrálo na usměvavou notu. Uvědomění si vlastní hodnoty je přitom to nejdůležitější. Zároveň přijmout své vlastní chyby a stíny, protože ty k nám patří. Jinak bychom už seděli na obláčku a nemuseli se tu pinožit. Mám takový neodbytný pocit, že toto je moje téma. Ano, je to tvrdý ořech. Možná dokonce paraořech s tou nejtvrdší slupkou. Ale co mohu ztratit? Snad jen jistotu, že mi tento úkol zůstane na příští život. A to bych teda fakt nechtěla. To raději půjdu do louskání hned. Člověk hasí požár, až když do něj pořádně přiloží a ztratí jistotu, že ho zvládne uhasit. Celý život se pohybujeme na hraně ostří. Nevíme, jestli padneme na jednu nebo druhou stranu. Jestli dokážeme udržet rovnováhu na té nejtenčí struně. Nesmíme však ztratit víru, že je nám pomáháno a že nám při našem maratonském běhu někdo z vyšších míst stadionu drží palce. A tak běžím dál. Někdy pomaleji, někdy rychleji. Někdy s vírou, někdy bez naděje. A říkám si, že to nejdůležitější je nezastavit se. I malé krůčky se počítají a posunují nás. Možná se časem dopracuji k sepsání desatera, které mi pomohlo najít tělesnou, a tím i duševní rovnováhu. Zatím jsem ale v běhu a na nějaké čmárání není čas.