Malý princ v nás

V mém životě se objevil čistý člověk. Ne, že by právě vyšel ze sprchového koutu a byl dovoňava vymydlený, ale měl čistou duši. Takového člověka poznáte podle očí, jsou to totiž okna do duše. Jste-li pozorný čtenář, z očí se dá hodně vyčíst. Někdo uhýbá očima, nechce, abyste si v něm četli jako v otevřené knize. Jiný vysílá do světa falešné záblesky, které vrhají zakřivený stín. A pak jsou lidé, jejichž oči jsou studánky s pramenitou vodou. Jsou to okenice otevřené dokořán. Je to zapálený krb s čistým plamenem, prostřený stůl, který vás zve k posezení. A nám je milo s takovým člověkem být. Tenhle můj človíček mi připomínal Malého prince. Byl totiž také z jiné planety. Do tohoto světa nepatřil, což neznamená, že by tu byl nedopatřením. Naopak. Byl tu velkým dopatřením. Do špinavého světa občas musí spadnout něco čistého, aby si špína nezačala myslet, že tak, jak to je, je to v pořádku. Můj človíček, se stejně jako Malý princ, všemu divil. Nechápal, proč si lidé s takovou usilovností a vytrvalostí vzájemně znepříjemňují život, zraňují se a snaží se ovládat jeden druhého. Vysvětlení, že mince má dvě strany, že dobro a zlo se drží za ruce, mu nestačilo. Následovala dlouhá řada otázek začínajících slůvkem „PROČ?“, na které se jen těžko hledala odpověď. Uvědomila jsem si, že si už dlouhý čas takové otázky nepokládám, že jsem přivykla našemu světu a touha změnit ho, odešla po špičkách. Tenhle človíček vychovával malého človíčka. A jak jinak, než k obrazu svému. Zpovzdálí jsem jejich čistý svět pozorovala. V každém slově, každém pohledu bylo moře lásky. Jak se tam vešlo, nevím, ale bylo tam. Jejich svět fungoval bez psaných pravidel, zákazů, odměn a trestů. Žádný výměnný obchod. Já tobě, ty mně. Každé setkání s nimi ve mně vyvolalo úsměv a něhu v krajině srdeční. Bylo to krásné a dojemné být na blízku této oáze dobra, ze které vycházelo do prostoru světlo a teplo. Věděla jsem, že těžké, okované boty podupou tuhle křehkost a v duchu jsem si přála oddálit čas dopadu. Človíčkové měli velmi dobrý základ, pevné kořeny, ze kterých rostl silný, odolný stonek, na jehož konci byl křehký květ, co vysílal do okolí jemnou vůni. V té vůni se zrcadlila zpráva – jsem tu pro radost. Vzpomněla jsem si na starou moudrost, která mluví o stromu, jenž dává stín všem. Těm „dobrým“ i těm „špatným“. Na květinu, která tu voní pro všechny. Najednou mi přišlo líto, že mají lidé ucpávky v uších a klapky na očích. Místo, aby se napili z čistého pramene, který mají nadosah, tahají mrtvou vodu v plastových lahvích a ještě za ni draze platí. Většinou bohatství, které nám leží u nohou, nevidíme. Ženeme se za prchavou vidinou. Hledáme Boha na obláčku, vesmírnou Podstatu milióny světelných let daleko od nás. Potřebujeme ujít stovky kilometrů, překonávat překážky, přečíst stohy moudrých knih. Myslíme si, že Poznání musíme vydobýt, zasloužit si. Že je třeba oběti, odříkání a bolesti. A cesta k Pravdě, Podstatě, Lásce je přitom ta nejkratší a nejpřímější. Není tam značka zákaz vjezdu, ani dvojitá zatáčka. Není lemovaná smutkem a bolestí, ale světlem a radostí. To jen my lidé si vše komplikujeme jedem v podobě strachu, závisti, viny a sebelítosti. Proto ta mlha a tma, která nám brání vydat se jedinou správnou cestou. Cestou do vlastního srdce. „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné… a mysli uzamčené“. Dva človíčkové mi do života přišli proto, aby mi tuto moudrost připomněli. Abych odložila strachy ze zranění a nakazila se jejich otevřeností a dobrotou. Dívám se na noční oblohu, někde tam je maličkatá hvězda Malého prince. Někde tam zalévá svou růži, vytrhává baobaby a dívá se očima dítěte na náš svět. S vírou a nadějí, že jednou přijde čas a my pochopíme, co nám chtěl říct. Stejně jako Antoine de Saint-Exupēry, i já věřím, že se jednou vrátí.