Malé adventní zamyšlení

Adventní doba je velmi křehká. Pokud se člověku podaří zastavit se a ztišit svou mysl, mohou se dít zázraky. Každý rok si připomínám větičku Jaroslava Krčka...tak trochu si omýt duši...to bychom měli. Tělo si sprchujeme každý den, ale na duši zapomínáme. Vymést pavučiny splínů, prach strachů, šmouhy smutků, špínu zloby. Otevřít okno do duše a pustit tam čerstvý vzduch, ten prosincový je navíc mrazivě chladný, takže vypálí to špatné a zanechá čistý prostor. S úžasem zjistíme, co všechno se nám teď do duše vejde a do nového roku vstupujeme jako do nového života s přesvědčením, že tentokrát si duši uchováme čistou. Sice se nám to zase nepovede, ale naštěstí je advent každý rok a s ním i další šance. ...naděje být lepším. Adventem bychom neměli proletět, advent by námi měl projít pomalými kroky. Uklízet jen napůl, péct zlehka, nákupní horečku vynechat úplně. Potkávat se s přáteli, chodit na procházky, zpívat, tančit, kreslit, podle toho, co kdo má rád. Prostě obklopit se dobrem a to to dobro do sebe nasát jako houba. Ono se pak bude postupně uvolňovat a léčit tam, kde je potřeba. Zvolnit rychlé tempo, zbystřit svoje smysly, nebo možná naopak-na smysly zapomenout. A dívat se, naslouchat a vnímat srdcem. Advent je vzácný čas. Advent mám ráda.

Požehnaný sváteční čas a pokoj lidem dobré vůle.