Lenošivé a lelkovací zamyšlení

Už jste někdy slyšeli: Jéééé, ty tak hezky lelkuješ, lenošíš, nic neděláš, bloumáš, jsi duchem nepřítomný? Já ne. A přitom všechny tyto činnosti přináší duši blaho a uspokojení. Přiznejme si, že když tělo uvedeme do kýženého stavu nicnedělání, rozhostí se v nás klid, obličejové svaly se uvolní a ústa vytvoří lodičku úsměvu, která se houpá na vlnách blaženosti. A buďme k sobě upřímní. Jak často si tento stav bytí dopřáváme? Nechci být broukem, který nám leze do svědomí. Určitě jsou tu rodiny, kde se úspěšně, pravidelně a někde dokonce permanentně lenoší a lelkuje. Většina lidí však ráno nasadí vražedné tempo, kterého se pustí až s pozdním večerem. Máme pocit, že to takto má být, že to jinak nejde, protože vše kolem nás se zrychluje, tudíž i my musíme přidat do kroku a držet s tempem doby basu. Naše společnost svůj fokus zaměřila pragmaticky na výkon. Měří, váží, hodnotí, porovnává, známkuje, sortuje a podle toho, jak propočty vyjdou, nás postaví na šprušli žebříku a my se většinou nestačíme divit, z jaké hloubky se díváme na ty úspěšné tam nahoře, kteří tempu doby stačí. V tuto chvíli se ve vás ujme semínko méněcennosti, které s přibývajícím měřením, vážením a porovnáváním roste a sílí.

Vlastně to začíná už ve školce. „Děti, kdo nakreslí nejhezčí obrázek? Kdo bude první u paní učitelky?“ A děti velmi rychle pochopí, že vyhrát je dobré, protože dostanou pochvalu, medaili nebo cucací bonbón. Přijetí toho, jací jsme, je podmíněno úspěchem. Anička je téměř ve všem nejlepší. Ta se má. Bude-li mít štěstí, bude mít zdravé sebevědomí. Nebude-li mít štěstí, naroste jí nosík směrem nahoru a to, že jí do něj bude pršet, nebude jediná nevýhoda. Jeník je cvalda a ještě ke všemu ho kreslení nebaví. Jeho malá dušička pocítí nespokojenost a rostlinka sebevědomí začne chřadnout a uvadat.

Tlak se zvyšuje úměrně tomu, jak se zvyšuje tempo. Pořád přece můžeme být lepší a lepší. A jen tak získáme uznání, respekt, finanční zvýhodnění. Jsme společností, která obdivuje činorodost, aktivitu, pracovitost, produktivitu a výkonost a rozhodně to na změnu priorit a hodnot nevypadá, ač je nám nastavováno zrcadlo někdy dosti bolestně.

Vyrůstala jsem v rodině, kde vládl matriarchát. Do naší rodiny se kluci snad báli narodit neb co miminko, to holčička. Kdyby moje babička byla muž, měla by hodnost generála a prsa ověnčená metály za statečnost. Jen díky houževnatosti, vnitřní síle, pracovitosti a tvrdosti přežila válku. Celý život dřela jako ďas a dřinu považovala za největší ctnost. Touto informací předanou příkladem a geny vybavila moji mamku. A tak mamka celý život statečně sekundovala taťkovi v mužských pracích a to, že unese pytel cementu brala jako samozřejmost. Asi nebylo náhodou, že obě tyto ženy, obě Reginy, pojmenovaly pokračovatelku rodu také královským jménem a s ním jí předaly i žezlo. Nemohla jsem zklamat rodovou linii. Sice jsem už nesekala dřevo a nevozila kolečka s maltou, ale jakýsi neviditelný skřítek mě celý den pobízel k aktivní neutuchající činnosti. Večer jsem, jak po štvanici padla do křesla, ale skřítek po chvilce zavelel a já poslušně, věrna tradici rodu, vzala žehlící prkno, abych při koukání na televizi dělala něco prospěšného. Tři generace žen se tak „dopracovaly“ k chronické bolesti páteře. Nechtěly si přiznat, že si na svá bedra naložily moc a nemohou to unést. Jsou ženy z oceli, tak unesou i bolest. Rodové naprogramování má obrovskou sílu a není snadné vystoupit z kruhu. Málokdo má odvahu opustit všechny pevné body, které byly generacemi budovány. Chce to statečné srdce, abychom se s důvěrou položili do náruče Osudu, abychom uvěřili, že zásadní změna může být nový začátek cesty, po které se nám půjde lépe a zachráníme tím další generaci žen. Nejtěžší je, pustit se všech svých strachů, které máme jako rukojmí, abychom nemuseli opustit banku svých jistot. Víme totiž, že venku nás čeká nebezpečí nepoznaného a vše, co neznáme, je naším strašákem.

A jelikož je i má dcerka pilná jako včelka, ráno vylétá z úlu a večer obtěžkána nákladem odpracovaného dosedne na česno. Zdá se, že ani další generace žen pracovitost nesesadí z bedny vítězů a nadále ji bude v naší rodině udržovat jako nejvyšší životní metu. Jedinou nadějí jsou naše vnučky. Mám dvě. Jak už jsem řekla, kluci se k nám nerodí. Tady by to mohlo klapnout a vnést krapet rovnováhy do naší rodiny. Mohly by být lenošindy, lelkovačky, pohodářky, které přetnou řetěz a ukáží nám, že se nemusíme uštvat, urvat, upracovat, a přesto můžeme žít život s pocitem, že dáváme světu to nejlepší, co v nás je. A vzhledem k tomu, že moc rády zpívají písničku od Jiřího Žáčka Lenochod má líné nožky, rád si sedne do lenošky. Co tam dělá? Lenoší, vrní přitom rozkoší, je základ pro změnu genomu v naší rodině položen.

Až vaše děti, vaši partneři, vaši přátelé budou jen tak lelkovat, nicnedělat, bloumat, zkuste se přidat a možná objevíte kouzlo tohoto zastavení, které neuteče tak jako všechno kolem nás utíká. Vraťme našim překotným životům opět rovnováhu. Však ten prevít covid nám ukazuje, co všechno v životě nemusíme nebo dokonce nemůžeme, a přesto se svět točí. Jen trochu pomaleji, klidněji, tak nějak na pohodu. A tak lelkujme, lenošme bez výčitek, protože i takové činnosti nečinnosti mohou přinést nečekané ovoce.