Ke stáří s úsměvem

Ke stáří s úsměvem

Když jsem přišla ke své oční lékařce a řekla jí, že je s mými brýlemi na dálku něco v nepořádku, neb v určitých úhlech se mi maže svět, vyšetřila mé oči a suše odvětila: „To víte, stáří se hlásí, začínáte špatně vidět i nablízko“. Kývla jsem na souhlas, mile se na paní doktorku usmála, ale uvnitř jsem byla našlápnutá jako mina před výbuchem. Stárnout od čtyřicetišesti let je pěkně nefér. O pár měsíců později jsem navštívila ortopeda s bolestmi páteře: „ Pane doktore, cvičím, sportuji, vyznávám zdravý styl života, proč mám takové bolesti?“ Pan doktor zacílil svým laserovým okem na rentgen a řekl: „Vidím tady degenerativní změny. To víte, už nejste nejmladší a lépe už bylo.“ Rychle jsem nasadila úsměv, který jsem měla nacvičený od oční lékařky a ostrým krokem dvacítky a loupáním v kříži jsem vykráčela ze dveří. Druhé vnitřní zemětřesení během půl roku. To asi nebude komplot lékařů na mou osobu, bude to pravda. Stáří přišlo plíživě a má duše mladé veveřice si parťáka vedle sebe nevšimla. Ještěže ti lékaři jsou a v současné době se neuchylují k milosrdné lži, ale pacientovi lijí čistého vína. Umřela bych a vůbec bych si nevšimla, že jsem stará. Je čas postavit se k nové situaci čelem a hledat holuby. Proč holuby? Protože stáří mám spojené s lavičkou a krmením holubů. Přemýšlela jsem, proč staří lidé krmí ptáky. Je to proto, že se jim život zpomalil. Většinou je bolí záda, nohy a o nějakém křepčení nemůže být řeč. A tak, aby zrovnovážili svůj stav bytí, sedí na lavičce a života budící pohyb aspoň sledují. Jako by se jim díky pernatému štěbetavému skotačení v žilách zase radost rozvířila. Jsem tedy v klidu. Bydlím v lese, o ptáky tu na stáří nouze nebude. Žijí tu se mnou sojky, sýkorky, strakapoudi a další opeřenci. Nejdůležitější bod je zajištěn. Ale co dál? Jak na stáří jít, když se mnou, podle lékařů, srovnalo krok? Asi od lesa, když v lese bydlím. 
Kolikrát jsem si říkala, že ve škole se učí ledacos, i to, co jsem v životě nikdy neupotřebila. Ale učit se stárnout, panečku, to by byl předmět! Děti by se sice smály, protože by měly pocit, že se jich to netýká, ale ve stáří jako by našly. Ano. Dám to jako návrh na ministerstvo školství. Třeba se toho nějaká osvícená duše chytne a ještě budu slavná. Na seniorský věk bychom se měli připravovat pěkně od raného mládí, dokud máme čerstvé buňky na přijímání informací. Pak nás nic nezaskočí. To, co je největší devizou stáří, je Čas. Ten, kterého se nám nedostává zamlada. Najednou je ho dostatek. A jak s ním naložíme, je to, nač bychom měli být připraveni. Široširý svět bez hranic se nám scvrkne na prostor o mnohem menší výměře. V mládí máme tolik sil, že ho chceme celý obejmout, ale ve stáří už objímáme jen svět uvnitř nás. A tím, jak ubývá cest směrem ven, otvírají se cesty dovnitř. To je nový svět, který se naoko tváří jako maličkatý, ale když ho začneme objevovat, zjistíme, že je mnohem větší, než ten, který jsme poznali našimi pěti smysly. Zpočátku jsme rozmrzelí, bráníme se změně, protože na nových cestách nefungují osvědčené kompasy, GPS, ani mobilní aplikace a výdobytky moderní techniky. Tady se chodí podle intuice, která je ukryta v srdci. Najít toto směr udávající zařízení nejstarší doby není vůbec snadné. Cesta k objevení a navázání kontaktu se svým vnitřním hlasem je mnohdy trnitá. Člověk zakopává, morduje se, čertí se na sebe i své okolí, ale když má dost trpělivosti a dvě hrsti štěstí, přece jen se mu intuici podaří probudit. Podvědomě cítí, že je to jediná spolehlivá cesta, jak prožít spokojené a naplněné stáří. Začneme-li naslouchat vnitřnímu hlasu, řekne nám, kdy je pro nás nejlepší vstát a kdy jít spát, jestli máme jít radši okopávat zahrádku nebo si číst knížku. Naše intuice totiž ví, co je pro nás nejlepší. A děláme-li to, co je pro nás nejlepší, pak se cítíme jako dobře vyladěný akord. A když se cítíme jako dobře vyladěný akord, máme snahu se spojovat s dalšími libozvuky, protože ty disonantní nám nedělají dobře na uši i duši. V mládí jsme samá expanze do života, díky hlučným akordům zvenčí nemáme šanci slyšet tichý sólový hlas intuice. Ale ve stáří už nemáme tolik povinností a starostí a životní zralost nám napoví, jak s muzikou svého srdce hezky čarovat. Hledání těch správných harmonií na klaviatuře Života je velké dobrodružství a zároveň tvrdý oříšek. Je dobré vědět, že jedinečnou skladbu našeho Bytí tady na Zemi můžeme napsat jenom my sami. Nikdo jiný to za nás neudělá. A je dobré vědět i to, že k této skladbě nepotřebujeme žádné spokojené posluchače, že ji píšeme sami pro sebe tak, aby se líbila především nám. Tedy pravdivě, bez zbytečných manýrů a ozdob. 
Vyzrála jsem na to. Takhle se na stáří musí. Vítat ho s otevřenou náručí a těšit se na něj. Je to obrovská příležitost, která přijde jen jednou v životě. A já už se začínám těšit. Teď jen, aby bylo co nejdelší. Mám totiž v plánu napsat symfonii o čtyřech větách, a jestli se mi bude líbit, připojím i Codu s fanfárou.