KAPITÁN CHRISTOS

U každého moře potkáte kapitána. A pokud ho nepotkáte, něco je špatně. Náš korfský kapitán se jmenuje Christos. Nenosí admirálskou čepici, ale kšiltovku a nemá velkou plachetnici, ale malou loďku, na které každý den vyráží rybařit. Je to naše časomíra. Ráno v devět připlouvá a v jednu hodinu nám mává na rozloučenou. Pevný řád je základ. Tento starý Řek si nás každý rok na tři týdny adoptuje, což znamená, že se o nás stará jako o vlastní. Jednou nám přiveze víno ze sluncem nabitých hroznů, jindy čerstvě stočený med s neuvěřitelnou vůní místních dřevin a rostlin. Občas nás vezme rybařit a já mu schválně plaším ryby a on se naoko zlobí. A pak si zapálí svou dvacátou cigaretu a pozoruje mořskou hladinu a my se s Regí přidáme, jen bez té cigarety. Je to prima čas, kdy moře vede monolog a my mu do toho nekecáme.  Každý den vedeme s Christosem dlouhé mořské táčky v anglickém jazyce, který ovládáme přibližně stejně špatně. Kde docházejí slova, plynule přejdeme na posunkovou řeč. Nestranný pozorovatel tak může nabýt dojmu, že se baví dva hluchoněmí. Velmi často jsou naše nedostatky v angličtině zdrojem nedorozumění a posléze smíchu. Jednou jsem Christosovi řekla, že má na hlavě kočku (cat), hrnek (cup) a teprve napotřetí jsem se trefila do čepice (cap). Ach, to horké korfské slunce. Nesmáli jsme se na celé kolo, ale na celé moře a bylo nám dobře. Ač se to nezdá, Christos je dobrý pozorovatel a má vše pod kontrolou. Jednou jsem usnula na sluníčku a on volá na Regí...Přikrej maminku nebo bude spálená...Jindy nás upozorní na muže, který nevypadá zrovna věrohodně, abychom si daly pozor. Prostě adopce je adopce a kapitán je náš ochránce.  Christos má rád legraci a velmi často jsem terčem jeho vtipných poznámek právě já. Za ta  léta zná moje slabá místa. Letos jsme k moři dostaly dárkem pouzdro na mobil, abychom mohly zachytit podmořský svět. Podvodní pouzdro se ukázalo podvodným, neb jsme vyfotily jen pár fotografií a přestalo fungovat. Nicméně jsme si i tak pod vodou užily spoustu legrace. Mám například fotku svého zadku přes celý displej. Když jsem ji ukazovala Christosovi, abych ho pobavila, zvážněl a pokyvoval hlavou...Tvůj zadek je jako velká pizza...Christosi, to přeháníš. Pravda, zadek by mohl být menší, ale do velké pizzy má daleko. Mám 60 kg...To ses musela špatně zvážit, mám to v oku, je to nejmíň 65...Náhodou, na to, že mi bude padesát, je šedesát kilo celkem dobrá váha..., bráním se...Vidíš, a já myslel, že ti bude šedesát...Christos je mistrem komplimentů a se ženami to umí. Nevím, proč, ale na moje obliny od pasu dolů si zasedl. To si to tak jednou plavu a ejhle, proti mě pes. Nevypadalo to, že by si šel zaplavat. Oční kontakt mi sděloval, že mě jde zachránit. Ve vodě se nohy na ramena dají jen stěží dát a tak jsem rychle plavala k Christosově loďce a vysílala k němu SOS. Ten jen mávl rukou a ukázal na můj zadek...Aspoň ti ubude pár špeků...Jo, jo, pět kilo dolů by nebylo marné, ale brala bych nějaký bezbolestný způsob... A tak nám čas hezky bezstarostně plyne, až přijde poslední den dovolené. Řekové nemají rádi loučení. Vždycky, když chci Christosovi poděkovat za prima dny na ostrově,  v jeho společnosti strávené, mávne rukou a přeruší tok mé výmluvnosti...Za chvíli přijedeš, ahoj...Nastartuje loď a je pryč. Letos však udělal výjimku. Nechal mě říci vše, co jsem měla na srdci. Pak se šibalsky usmál a řekl...Mám vás holky rád a zadek máš akorát...