Střelená štírka

Jsem lehce střelená štírka ( 21. 11.), dost často však silně váhavý střelec. Byl únor a chystala jsem se s dcerou na lyžovačku do italských Dolomit. Ze skříně na mě vykoukla má stařičká lyžařská bunda, která už nějaký ten rok volá po výslužbě a zaslouženém odpočinku. Vypravila jsem se na průzkum trhu. Netrpím častou ženskou nemocí-nákupní horečkou. Chtěla jsem po chlapsku koupit první bundu, která bude pohodlná a jakž takž slušivá. V obchodě mi, nevím proč, jako první, padla do oka výrazně růžová bunda. Bundu v této barvě jsem rozhodně kupovat nechtěla, nejsem přece Barbie, ale protože byla zajímavě šitá, vzala jsem ji, spolu s dalšími, abych si ji aspoň vyzkoušela. Ve zkušební kabině se mnou bylo nakonec asi deset bund. Všechny krásné, ale žádná mi neseděla jako růžová prvnička. Po hodině marného zkoušení jsem začala propadat zoufalství a panice. Co teď? Hodit korunou? Zavolat příteli na telefonu? Zvolila jsem to druhé. Nafotila dvě favoritky-jednu s třemi širokými pruhy a druhou ,,mou" růžovou a poslala je své dceři a příteli s lakonickou otázkou: ,, Kterou?" Poprosila jsem paní prodavačku, aby mi oba modely odložila do druhého dne a čekala na verdikt poradního výboru. Nejdříve mi přišla sms od dcery...ta růžová je moc růžová, ta pruhovaná je pro teanegera...Následovala sms od přítele. Ten volil slova opatrněji...Růžová nejspíš nebude úplně dobrá barva a ta druhá, no, jak to říct...je divná...Prima, je rozhodnuto. Má bunda stařenka se ještě jednou podívá na zasněžené pláně Dolomit. Ráno jsem zašla do obchodu a sdělila, že žádný z návrhů neprošel hlasováním rodinné sněmovny, žádnou bundu si nevezmu. Paní prodavačka se na mě mile usmála, asi byla zvyklá na mě podobné, nerozhodné a váhavé. A já zklamaně odcházela. Udělala jsem pár kroků a proti mě vidím kráčet lehce prošedivělou, usměvavou ženu v družném rozhovoru s mladým mužem. Růžová bunda, kterou měla na sobě, jí ohromně slušela. Bylo jí nejméně šedesát. Nad čím přemýšlím. Bylo to jasné znamení. Vrátila jsem se do obchodu a řekla rozhodně: ,,Vezmu si tu růžovou ". Paní prodavačka udiveně povytáhla obočí a bez komentáře mi bundu rychle zabalila, snad abych si koupi ještě nerozmyslela. Nyní jsem z obchodu vycházela tak, jak se má. S vítězným pocitem po bitevním tažení. Když jsem své dceři četla svůj nový článek do blogu, zeptala se mně, proč píši o takových blbostech. Nejspíš proto, že právě na takových blbostech se učím. Třeba to, že o svých věcech by měl člověk rozhodovat sám a neměl by se nechat zviklat druhými. Ať jsou to prkotiny nebo zásadní věci. Nebát se předsudků, ty si tvoříme sami a sami je také můžeme zbořit. Vždycky máme svobodnou volbu a jen my neseme odpovědnost za svá rozhodnutí. Nakonec i dcera růžovou bundu na svahu ocenila. Byla jsem totiž nepřehlédnutelná. A můj pocit? Ten nejlepší. Růžová bunda mě rozsvítila, růžová mi sluší.