Francesco a ti druzí

Ráda se toulám uličkami cizích měst a jen tak pozoruji život. Protože jsem odkojená hudbou, přitahují mě jako magnet pouliční muzikanti. Například taková Lotyšská Riga je úžasnou hudební metropolí. Tady jsou ulice hudbou rozkvetlé. Jednou časně ráno jsem procházela kolem kostela, kde hrál mladý čellista. Přivítala mě melodie od Camille Saint-Saëns - Labuť. Vynořila se mi vzpomínka na venezuelského čellistu Roberta Zambrano, kterého jsem před 25 lety při této skladbě doprovázela. Je krásné, jak nás pár tónů dokáže propojit se silným prožitkem. Když jsem se večer vracela, stále ještě hrál. Připadalo mi, že je ve svém mikrosvětě a vnější svět kolem sebe nevnímá. Jen krásně plyne na křídlech tónů. O kousek dál hrál na trubku asi 12-ti letý klučina. Sázel jednu jazzovou improvizaci za druhou s takovou lehkostí, že mě na dlouhý čas přikoval ke kamenné dlažbě. Tohle nebyli šumaři, to byli profesionálové.

A pak Francesco… Francesca jsem potkala na Fuerteventuře. Měl své „domovské“ místo kousek od našeho ubytování. Sedával tu někdy se svou ženou, jindy s černošským kamarádem. Hrál na kytaru, zpíval a usmíval se na kolemjdoucí bezzubými ústy. Ráda jsem poslouchala jeho písně, zavrtávaly se totiž do těla a procházely až na dřeň. Jednou v podvečer si mě Francescův zpěv přitáhl jako hlas sirén. Sedla jsem si k němu na zem a poslouchala. Hlavou mi probleskla myšlenka – určitě nemá hudební vzdělání, možná ani neumí noty, ale to, co dokáže předat v písni, je neuvěřitelně silné. Ačkoliv jsem nerozuměla jedinému slovu, věřila jsem všemu, o čem zpíval.  Francesco dozpíval, šibalsky na mě mrknul, podal mi ruku, políbil na obě tváře a pevně objal. To vše ve vteřině, než jsem se stačila nadechnout. Poprosila jsem ho o flamenco. Zavřel oči a prsty rozčísnul struny. Do pěti minut vměstnal snad všechny emoce. Jeho hlas se proměnil v křik a pláč, zpěv byl tak naléhavý a hlasitý, že mne až mrazilo a zároveň jsem měla touhu přidat se. Cítila jsem, jak se ve Francescovi vše otvírá, jak stojí přede mnou nahý ve svých citech, beze strachu ukazuje svou bolest. Jak hudba uvolňuje jeho napětí a přichází klid. Nezpíval jen srdcem, zpíval každou buňkou svého těla. On píseň nezpíval, on se písní stal. A já pochopila, že tohle je pravé flamenco, že se člověk musí vzdát úplně všeho, i sám sebe, aby píseň promluvila, aby se vryla pod kůži, aby byla pravdivá. Francesco nejspíš nečetl žádnou duchovní knihu o žití v přítomném okamžiku – tady a teď. Tento muž ale takto žil. Podle šatu a odřené stařičké kytary spal pod hvězdným nebem a jedl, či nejedl podle štědrosti turistů. Stále se usmíval, dělal to, co miloval, zpíval a hrál a byl šťastný. Když dohrál, stala jsem, smekla imaginární klobouk a hluboce se uklonila před jeho uměním života. Francesco shrnul do dlaně pár mincí, které ležely na dně kytarového pouzdra a řekl: „Zvu tě na pivo“. Kolika lidem se poštěstí, aby je člověk bez domova pozval na pivo? Ten, který měl jen kytaru, se semnou chtěl rozdělit o to málo, co ten den vydělal. Francesco pochopil smysl svého bytí a žil v souladu s ním. Nic nehledal, nic neřešil, po ničem netoužil, ničím se netrápil. Žil v přítomném okamžiku a radoval se ze svého čirého bytí. Svou radost předával světu v písních.