Na ptáky jsme krátký aneb Dvakrát o ho...

Na kámen, kousek ode mne, usedl racek. Opatrně jsem se přibližovala, abych si toho fešáka prohlédla pěkně zblízka. Můj zájem ho evidentně těšil. Kámen se pro tuto chvíli proměnil v módní molo a bílý krasavec se po něm procházel čechrajíc si pírka jako modelka. Pak se zastavil, otevřel zobák a já čekala, že módní přehlídku oživí mořskou árií. Nevydal však ani hlásku, nejspíš se nechystal zpívat, ale zívat. Ó, jé, asi už ho přestávám bavit. Kdybych tak mohla vlézt tomuto opeřenci do jeho malé hlavičky, abych věděla, co si myslí. Odpověď přišla vzápětí. Racek módní molo zneuctil svým trusem. S..u na tebe...Zamával křídly a byl pryč. Chtěli bychom toho vědět moc. Holt, na ptáky jsme krátký. 

U moře ráda pozoruji racky. Závidím jim jejich svobodu, volnost a nadhled, s jakým vzhlíží na svět pod sebou. Jednou si tak bezstarostně plavu a v těsné blízkosti nade mnou letí racek. Bělostné peří se leskne ve slunci, široké rozpětí křídel zdůrazňuje jeho majestát, plaví se vzduchem jako šlechtic v bílém...Mám já to ale štěstí. Pán Bůh mě má rád. Mám krále moře na dosah... Veršuje mi to v hlavě radostně. V tu chvíli si král moře odlehčil. Připomínalo to odhození přebytečné zátěže z balónu těsně po startu. Jen obsah nákladu byl jiný. Jedním slovem kanonáda. Myšlenka, která mi v tu chvíli proběhla hlavou se rovnala rychlosti letu racka chechtavého...Mám já to ale štěstí. Pán Bůh mě má rád. Měla jsem krále moře na dosah a jen o vlásek jsem unikla přímému zásahu.