Do dna
Do dna
Podezřívám sudičky, že se k mé kolíbce trousily po jedné a neměly předtím strategickou poradu. Místo klasického přání zdraví, lásky a krásy mi monotématicky všechny tři šeptly do peřinky touhu po dokonalosti. A co si s takovou věštbou v trojitém provedení má malé dítě počít? Nešlo jinak, než že se ze mě stalo poslušné, hodné dítko, co neodmlouvalo, nosilo samé jedničky, neprošlo bouřlivou pubertou a svým rodičům dělalo jen radost a radost. Nikdo to po mě nechtěl, taková jsem se narodila. Bylo to ve mně jako v koze, jak se říká. Přehnaná zodpovědnost, zavděčit se všem. Žít s takovým vínkem je peklo. To zjistíte záhy. Nejhorší to bylo na konzervatoři. Tady, v prostředí bohémů, kde popustil uzdu každý, se já dobrovolně uvázala na krátký řetěz. V skrytu duše jsem záviděla holkám, které lezly po hromosvodu za klukama a do postele daly medvěda, aby paní vychovatelka nepoznala, že jsou na nočních rejdech. V mých očích to byly hrdinky. Jak jsem záviděla klukům, že zpívali s kytarou do rána bílého v hospůdce podpořeni žejdlíky piva a měli lechtivých zážitků plné kapsy. Oni dnes na srazech třídy vytahují z rukávu spoustu veselých historek, zatímco já mohu přispět maximálně vzpomínkou na zkoušení z Velké francouzské revoluce, kdy mi postrach školy, profesor Hamáček musel dát jedničku, i když razil heslo, že jedničku má Pán Bůh, dvojku On a trojku a výš my ostatní. Jenže na mě, šprtku, si nepřišel. A tak jsem s Pánem Bohem dostala za jedna. Proč jen jsem radši nelezla po těch hromosvodech.
Jaké trauma jsem měla z hodin intonace. Krve by se ve mně nedořezal, když profesor Krátký přezdívaný Čuňas, zkoušel mé spolužáky a řval na ně. „ Zpíváte jak s kudlou v zádech. S takovými znalostmi běžte prodávat do Zeleniny. Máte za pět.“ Drtila jsem se intonační cvičení, protože takové ponížení bych neunesla a záviděla svým spolužákům, kterým toto častování bylo šumák. Vidíte, a dnes s pětkami z intonace hrají v České filharmonii, jsou šéfdirigenty orchestrů a já to s jedničkou dotáhla na učitelku ZUŠ v malém městečku na severu Čech.
Na mou obhajobu musím říct, že určité pokusy zlobit, dělat, co se nemá a překročit vytyčené hranice, jsem měla. Tak například, když nás nahnali jako ovce na politickou schůzi a všichni z ní v polovině utekli, byla jsem se svými druhy na útěku i já. Konečně adrenalin, na který jsem tak dlouho čekala. Trojitá věštba sudiček se však těžko překonává. Jako na potvoru jsem byla jediná, koho chytli mezi dveřmi a potupně vrátili zpět. Byla jsem tehdy rudá jako vlajka spřáteleného Sovětského svazu, která visela na pódiu vedle naší. Takový husarský kousek jsem si na hruď mohla připnout jedině já. Tento neúspěch si vysvětluji tak, že jsem neměla dost zkušeností a pravidelný trénink. Málokdo si umí představit, jak jsem trpěla, když všichni mí spolužáci dostali ředitelskou důtku, jen já ne. Připadala jsem si jako černá ovce a bílá vrána dohromady. Kamarádi mě sice utěšovali, ať si z toho nic dělám, já se však cítila hrozně. Dnes by se mi v životopise útěk a sabotáž schůze KSČ hezky vyjímal.
S potutelným úsměvem vzpomínám na studia své starší dcery, která zrovnovážila působení naší krve na konzervatoři. Z hospody chodila rovnou do školy, pila do dna ze všech nabízených pohárů svobodného života. Když si mě pozvali pan profesor Nygrýn a Hamáček k osobnímu rozhovoru, abych své nezbedné dceři domluvila, jinak propadne, řádila jsem sice doma jako čert a házela po ní hromy a blesky, ale zároveň jsem jí trochu záviděla život bouřlivačky, který jsem si nechala protéct mezi prsty. Dnes je z mé dcery ředitelka ZUŠ a dělá mi šéfovou. Ať žijí paradoxy života. Možná ale líp, než kdo jiný, umí pochopit poklesky a prohřešky svých podřízených. Kdo ví?
Přes všechny neúspěchy a marné snahy jsem tušila, že někde hluboko uvnitř divoká rebelka, rozvolněný bohém a lehkovážný rošťák musí být. Jen jsem se k této vrstvě osobnosti nemohla provrtat. Byla uložena tak hluboko a překryta tolika vrstvami, že mladá nezkušená elévka musela počkat, až životními zkouškami vyzraje v ženu a posléze vyzraje na Osud. Nic se neděje náhodou a každý střípek je ulomený přesně tak, jak Osudová mozaika potřebuje. Ale vraťme se k poslušné, zodpovědné, dokonalé holčičce, která zatím vyrostla v profi matku, profi hospodyni, profi ženu. Každý den navařeno, třikrát v týdnu napečeno, domov jako ze škatulky, 400 metrů čtverečních zahrady obděláno, děti stoprocentně opečované, v práci špičkové výkony a večer padnutí na hubu. Dnes vůbec nechápu, kde se ve mně tahle superžena vzala. A přitom odpověď je tak jednoduchá. No, přece vyrostla ze super holčičky, která nechtěla své okolí zklamat, chtěla se všem zavděčit, ukázat, jak je dokonalá. Vidíte, nerozvážné, lehkomyslné sudičky, co jste způsobily? Tohle přece jednou musí skončit nebo to špatně skončí. Musí přijít bod zlomu. A on přišel. Nenechal na sebe ani moc dlouho čekat. Když nepřijdete k rozumu sami, musí vás k němu přivést někdo jiný. Dokonalá žena s představou dokonalé rodiny se s manželovou nevěrou vyrovnává mnohem hůř, než žena bez iluzí a růžových brýlí. Teprve s odstupem času si říkám, že člověku je dáno okusit na tomto světě všechno. A pokud něco prokaučuje v mládí, musí si to vypít až do dna ve zralém věku. Můj milovaný mi rozfoukal vzdušné zámky a do idealistických představ o láskyplném vztahu na celý život hodil vidle. Visela jsem ve vzduchu a chodila po rozpálené střeše. A ejhle, právě tohle byl impuls prokopat se udusanou vrstvou k divoké rebelce v sobě. Že by ty vidle?
Večeře podle hesla: Kdo najde, přežije. Zahradu ať si okopává ten, kdo má energii kypřit jinde. Maminka se střemhlav vrhá do víru života. To byl můj nevyřčený vzkaz rodině. Ale to jsem si dala. Když přijde puberťák v půl třetí ráno a má okno i postoj jako Tančící dům, dostane pár facek a dobrý. Když v tomto stavu přijde domů třicetiosmiletá mamka abstinentka, mladší dcera jí uvaří česnečku a zakotví jí nohu z postele na pevnou zem. To aby se zastavil kolotoč. Starší dcera pak suše podotkne: „Mami, tohle už pro tebe není. Nemáš natrénováno.“ A vy jste vděčná, že ty holky máte a že vám mohou předat vlastní zkušenosti, protože ony je, na rozdíl od vás, mají. Když pak voláte do hospody, jestli se tam náhodou nenašel žlutý šál s hadím vzorem, je vám sice trapně, ale zároveň v sobě nosíte vítězný pocit, že jste konečně prolomili ledy a udělali něco, co není košér. Že by znamení? Had pokušitel, had z Ráje? Bylo to poprvé, a co je poprvé, je opojné. Jen si na to vzpomeňte. Pak vás ještě čeká role detektiva. Opatrně, s lehkým ruměncem ve tváři, se ptáte kolegy, který vás přivedl domů, kde jste byli a co jste dělali v čase, který ve vaší paměti nezanechal stopu. Kolega je gentleman.: „ Bylo to fajn, byla jsi veselá na šestou “. To vás moc neuklidní, protože netušíte, co znamená být veselá na šestou, ale radši to dál nerozvádíte. Kdo ví, třeba byl kolega veselý na sedmou a ví toho ještě míň než já a jen blafuje. Prostě stalo se, co se stát muselo. Puberta, revolta, hledání vlastních stínů – to muselo přijít. Pravda. V mém případě dosti opožděně, ale i retardovaní jedinci mají na tomto světě své místo. Tak jako tak jsem prožila zvláštní opojný pocit, silný energetický náboj a teprve mnohem později jsem pochopila, že právě tuto energii jsem potřebovala zažít na vlastní kůži. Pouze to, co prožiješ, pochopíš. Jen bych doporučila odbýt si to v nerozvážném věku mládí. Bolí to míň a nevyvolává to soucitné pohledy vašeho okolí.
A život plynul dál. Vlastně neplynul, ale drhnul, zařezával se, zasekával, stagnoval, neproudil…A pak se stalo, že do hejna jako když střelí. Nejdřív vylétla Markéta a zahnízdila s vlastní rodinou, pak rozepjala perutě Regí a odešla studovat konzervatoř a nakonec vzal čáru manžel. V záletech měl bohaté zkušenosti, tak jen změnil předponu a uletěl navždy. Středobod Vesmíru, smysl mého života, centrum mého snažení a pozornosti zmizel, jako když dýchneš na zamrzlý květ na okně. V hnízdě zbylo jen pár pírek vzpomínek. Byla jsem zvyklá stále o někoho pečovat, ale nikdo jiný, než já doma nebyl. A tak jsem se začala starat sama o sebe. K mému překvapení to bylo celkem fajn. V některých ohledech to bylo ještě lepší, než se starat o rodinu. Nikdo neodmlouval, nikoho jsem nemusela motivovat, přemlouvat. A tu se stalo něco zvláštního. Váhy mé dokonalosti se povážlivě naklonily. Zjistila jsem, že když plotna zůstane studená, jediný krk, který bude volat po jídle, bude ten můj. A míchaná vajíčka jsou za pět minut hotová a taky teplá, tak coby ne? Když nevytřu, má to výhodu, že mohu bez výčitek projít obývákem v botách a opadané bláto se v tom binci ztratí. Když nechám po bytě rozházené noty, knihy, oblečení, zakopávat o něj budu maximálně já. Jako zkušenou slalomářku mě žádná překážková dráha nezaskočí. Žebříček hodnot se, jako už tolikrát v mém životě, přeskládal, Nic víc. Kreslení, psaní, muzika se tak přirozeně dostaly na první příčky a jen mezi sebou hrály o zlatou medaili.
Dozrál čas, abych přehodila výhybku. Občas si říkám, že bych byla dobrý extrémista. Mám to v tom životě tak trochu ode zdi ke zdi. Ode dna k vrcholu. Nejdřív profi matka, teď profi bohém. Pamatujte si, že vždycky, když vám teče do bot a kape na hlavu skrz protržený deštník, zachrání vás děti a maminka. Když Regí přijela na víkend domů, pustila si Dvořáka Z Nového světa a dala můj malý svět do pořádku. Vyluxovala a vytřela. Mamka mi občas podstrčila jídlo, když jsem měla tvůrčí období a na praktické věci nezbyl čas. Takhle mi má rodina pomáhala přemostit mé překlenovací období hledání zlaté střední cesty. Zdá se, že jsem se ještě ke svému zlatému středu nedopracovala. Má hlava je stále v oblacích, někdy se mi z té výšky točí hlava. Vzdaluji se praktickému životu a přitom vím, jak důležité je mít pevné kořeny. A tak zažívám spoustu kuriózních situací, když například v panice hlásím své rodině, že jsem ztratila zlaté náušnice a pak je najdu v platu vajec. Jak se tam dostaly, by odhalil jen záhadolog. Já je tam určitě nedala.
Poslední kousek však nemá konkurenci. Odletěli jsme s Petrem na vytouženou dovolenou na Mallorku. Nouzový stav vyhlášený vládou kvůli koronaviru a nařízená karanténa nás uzavřela na čtrnáct dní do jeho bytu. Jaké bylo mé překvapení, no, spíše šok, když jsem se po třech týdnech vrátila do svého domova a chtěla dát špinavé prádlo do pračky. V pračce totiž už jedno prádlo bylo. To, které jsem zapomněla před odletem pověsit. Neumíte si představit nebo možná umíte, jaký odér se z pračky linul. Rozhodně to nebyla má oblíbená aviváž Lenor. Kombinaci plísně a zatuchliny jsem z prádla dostala až po druhé vyvářce s půl litrem octa. Z pračky samotné ji asi nedostanu nikdy. Pořád pekelně smrdí. Tohle se může povést jenom mně. Zasloužila bych Řád myšího kožíšku. Vůně přemnožených myšek to trochu připomíná. Jsem prostě hospodyňka kalupinka k pohledání. Poklad rodiny. Nechcete mě? Aspoň byla legrace. Takové záchvaty smíchu, které jsem svým vyprávěním pradlenkového příběhu přivodila vlastní rodině, pěkně rozpumpovaly bránici.
Jediné, co mě znepokojuje je skutečnost, že jsem nepoučitelná. Neb o pár dní později se mě mamka ptá, jestli to prádlo, co visí venku už tři dny a prošlo sněhovou vánicí, slejvákem a mezitím dvakrát uschlo, je to, co jsem zapomněla v té pračce a chci, aby se nadýchalo čerstvého povětří. Jasně, že nebylo. Jen jsem na něj opět zapomněla. Měla jsem zrovna tvůrčí období. To už vypadá na nějaký prádlový virus nebo prádlového záškodníka v mé hlavě. Ba ne. Všechno je vyvážené. I ty mé průšvihy. Na druhé misce vah jsou mé kresby a fejetony. Medailové priority. Jsem v klidu a směju se víc než dřív. A to je dobře. Vím, že Pán Bůh je spravedlivý. Nemohu být ve všem dokonalá. Naopak. Sudičkám jsem svým životem dokázala, že jsem jejich sudbu překonala, když to ty holky nerozvážné tenkrát popletly. Jsem ženská se spoustou chyb, nedostatků, hříchů a nedokonalostí, se kterou je radost žít. Ono se totiž dokonalostí ztrácí lehkost bytí. A vedle člověka, který všechno umí líp, ví líp, vyřeší líp, se těžko žije. Takový člověk zabírá víc prostoru a ubírá druhým kyslík. Souzním s rčením, že chyba je variace. Že chyba je koření, které dá životu pokaždé jinou chuť. Dělejte druhým lidem radost. Nic nepotěší víc, než chyby toho druhého. Za to nasbíráte nejvíc bodů. A ještě vás to zlidští.