Divočáci v helmách

Divočáci v helmách

Moji přátelé mi říkají, že vidím svět přes růžové brýle, příliš idealisticky a můj pozitivní pohled na život je lehce naivní, vlastně nezdravý a že bych měla stát pevně nohama na zemi a přijmout realitu se vším, co přináší. Dokonce se mi občas dostane označení „sluníčkářka“. Rovnováha musí být, a tak potěším ty, kteří to o mě říkají nebo si to jen potichu myslí.

V den, kdy Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, tedy 17. listopadu, jsme si vyšli do borového lesa, kam chodíme za tichem, čerstvým vzduchem, vůní a životadárnou energií. Bylo krásně. Potkávali jsme rodiny s dětmi, mladé i starší páry a všichni chytali poslední sluníčko před zimou tak jako my. Po chvíli mou pozornost upoutal zvuk motorové pily. Že by se i ve svátek pracovalo? Vysvětlení přišlo záhy. Ze zatáčky se vyřítila motorka a zastavila na lesní křižovatce kousek od nás. Jednala jsem spontánně. Přes řev motorky řvu na mladíka: „V lese se nejezdí.“ Byl pohotový, nehnul ani brvou a řekl: „Já vím.“ V tu chvíli se ze svahu po úzké pěšince mezi borovicovou školkou a dospělým lesem přiřítil další hrdina lesa. Kývli na sebe, vytůrovali motorky na nejvyšší obrátky, drapáky pneumatik vyryli hlubokou rýhu a ukázali nám cirkusové číslo jízdy po zadních. Když míjeli na konci pěšiny staříka s holí, zaslechla jsem, jak na ně křičí „hajzlové, parchanti“ bezmocně zvedaje hůl. Jeden z borců to těsně před ním v zatáčce střihnul do smyku, až písek lítal. Chvíli jsem v šoku zůstala stát jako přikovaná a pak mě popadl děsný vztek. Rozpálila jsem se doběla a nadávala tak, že kdyby mě slyšel starý dlaždič, chvatně by zapisoval do slovníčku sprostých výrazů nová slovíčka. Potřebovala jsem odpustit páru. Parchanty a hajzly jsem si půjčila od dědy a přidala k nim namistrované blbečky, bezohledné ignoranty a pitomce bez mozků. Další nadávky jsou bez postihu nepublikovatelné. Sypalo se to ze mě jako ze samopalu, až jsem se divila, kolik nadávek umím.  Mrzelo mě, že jsem nebyla duchapřítomná a necvakla na foťák poznávací značky. Ale jak by to asi dopadlo? Kdo má motorku za čtvrt milionu, pro toho 2 000Kč pokuty je kapka v moři. Prostě by to byla projížďka lesem za dva tácy. To takhle kdyby jim dali hrábě a museli hoši všechno, co rozryli po sobě pěkně uhrabat, to by byla jiná. Ale takové zákony nemáme. Kdo má prachy, ten jede. I v lese. Ve chvílích bezmoci si stavím spravedlivé scénáře aspoň v mysli. Vidím se jako Superman, který ty dva motorkáře sundá z jejich strojů, vylítne s nimi na nejvyšší borovici a tam je posadí na větev. Tady ukažte, jací jste kingové, když vám patří svět. A pak bych vzala do náruče pár divočáků, stádo laní, hejno husí a pytlík mravenců a všechnu tu lesní havěť odnesla do bytu motorkářů s přáním: „Chovejte se tu jako doma!“ Umíte si představit tu spoušť? Já ano. Velmi dobře a v živých barvách. Ti by se divili, až by přišli domů. A přitom v čem se jejich motorkářský rej v lese liší? V ničem. Vstupovat do prostoru druhého bychom měli ohleduplně a s respektem, ne jako divočáci. Dokud člověk nezakusí na vlastní kůži, co činí druhým, nepochopí. Nevím, kde jsme vzali přesvědčení, že nám tu na světě všechno patří a můžeme si všechno dovolit. Vůbec se nedivím Matce Přírodě. Došla jí trpělivost. Naše furiantství, bezohlednost, drancování, lehkomyslnost nechce už přehlížet, snášet a tolerovat. Prosby a domluvy nepomohly. Je čas na pohlavky a kopance. A jestli to co nejdřív nepochopíme, zatřese s námi planeta tak mocně, že takové znamení nepřehlédneme. Les už je jediná čistá energetická zásobárna, která nám zbyla. Všechno ostatní jsme zalili betonem, vyasfaltovali, zaneřádili hlukem, elektromagnetickým smogem, nezdravým zářením, jedovatými zplodinami. Ničíme i to málo, co je oázou klidu a kde je šance nechat naši stále drážděnou nervovou soustavu odpočinout. A to je les. Příště budu odvážnější. Začnu chodit na karate a svůj spravedlivý scénář uskutečním. Nebo koupím krabičku hřebíků a dostanu je ze sedla méně hrdinně.