Čtyři královničky

Určitě mi dáte za pravdu, že ty nejkrásnější okamžiky, co vám udělají teplíčko kolem srdce, přicházejí neplánovaně, bez ohlášení, zčistajasna jako blesk. V mém případě jako „cink“. Bylo sobotní dopoledne a já měla rozehraný kalupinkový majstrštyk. Hospodyňková euforie mě nechytá příliš často, ale když to na mě přijde, jsem rychlá jako kuna a užívám si ji. Na kamnech jsem měla rozvařenou hrachovou polívku, v pračce se smýkalo prádlo v rytmu rumby a já přitom poletovala s vysavačem a doplňovala tak harmonii kuchyňského blues do libozvuku. A do tohoto pracovního adrenalinu „cink“. „Ahoj holky, všeho nechte a přijeďte se podívat na zvony!“ Jak Gábi ví, že tu lítám jako fofrnice? Není čas na otázky. Vykřičník značí nejvyšší stupeň naléhavosti a rozkaz zněl jasně. Zvony volají.

           Do klapací krabičky jsem nalila polívku, mamka připravila čaj a koláč pro zmrzlou Gábi a místo, abychom sedly k obědu, sedly jsme do auta a jely do kostela sv. Petra a Pavla. Gábi tu strojila zvony na jejich slavnostní den. To vám byla krása. Dva nové kostelní zvony v záplavě květů. Jak to ta holka dělá, že na co sáhne, tomu vdechne duši, to ožije. Barevně úžasně nacítěné. Zvon Regina zdobily květy na bílém podkladu, zvon Petr a Pavel na červeném. Bílá symbolizuje jas, nevinnost, čistotu a také nový začátek, zrození. Červené barevné vibrace mají oteplující, vitalizující a povzbudivý účinek. Je to barva života, životní energie.

Nevím proč, ale jsem-li v kostele, nějaký rarášek mě pokouší, ponouká, abych byla rozvernější, veselejší, snad i hlučnější než kde jinde. Vysvětlení na to nemám. Nemyslím, že bych měla srdce rebelky. Snad abych vyrovnala tu vážnost, přísnost a chlad. Snad abych úsměvem, smíchem a švitořením proteplila prostor. Chybí mi tu radost a oslava života, tvoření, bytí. Přitom mám kostely velmi ráda, mají úžasnou akustiku, kde tóny letí svobodně jako ptáci pod klenbou nebeskou. Vidím tu symboliku, paralelu s naším srdcem. Srdce je také chrám boží. Dlíme-li v něm, dostane se nám milosti. A zvony jsou tlukotem našich srdcí. Však ono se říká: Má srdce jako zvon.

Jsem žena jako když vyšije. Tak jako jsem dopoledne rozehrála hned několik činností najednou, teď také roztáčím několik klubíček a zapřádám úvahy do mnoha směrů. Skokem tedy zpět k první zvonící nitce. Návštěva kostela se ukázala osobnější, než jsem tušila. Dívala jsem se na zvon v bílém se zvláštní něhou. Lehce ťukala dřevěnou paličkou, k ťukacímu účelu tu připravenou, a poslouchala, jak tělo zvonu zní. Dotýkala se ho a cítila jemnou vibraci, která mi vcházela do těla. Krásné propojení živého a neživého prostřednictvím zvuku. V knihách, které občas čtu a často jim nerozumím, se píše: Všechno je vším. Byla jsem zvonem a možná i zvon zaznamenal chvění, které přicházelo z mého těla. Kdo ví? Zvon mi to rozhodně nepoví, ten si pořád vede svou na jednom tónu. Pan farář byl takový všetečný. Jestli prý jako muzikantka poznám, jak jsou zvony naladěné. Nemám absolutní sluch, ani ostrosluch ostříže, mohu tedy jen střílet od ucha. A trefa těsně vedle. Nebylo to e, ale f. Sakra, o půltón. V kostele se nesakruje. To ne já, to rarášek, pane faráři. A to už do kostelních dveří vchází třetí královna. „Regí, jaký je to tón?“ Ptám se kvapně. Chvilka soustředění. „Fis?“ Tázavý pohled a zvednuté obočí. Terč minula také o půltón, jen směrem nahoru. Hezky Reginy Reginu obstřílely. „Podívej, tento zvon nese naše jméno. Jméno po generace děděné a nesené.“ A tak tu v kostele vedle sebe stály čtyři Reginy. A co víc? Vedle zvonu Regina zvon Petr a Pavel. Petr je jméno mého milovaného muže. Stojíme tu v kostele vedle sebe jako ženich a nevěsta. „Hezky tam spolu budeme viset,“ blesklo mi hlavou. Zdá se, že rarach má dnes žně. „Kuš, ty ďáblíku, tady jsi ve svatostánku, tady se košilatě nevtipkuje.“ Po stu letech budou z kostelní věže znít opět čtyři zvony. Srdce zvonů i srdce naše zaplesala.

„Bylo by hezké zazpívat Regina Coeli,“ povídá pan farář. „Bylo, ale já ji neumím.“ A tak pan farář učil paní sbormistryni píseň Královno nebes. Nejsem dobrý listař, ale napotřetí jsem se do rozsypaných kuliček v notové osnově trefila. Ach, to bylo krásné. „A víte pane faráři, že se tu cítím jako doma?“ Výraz zbožného muže zračil radost, že ovečka přibude do jeho stáda. Plamínky naděje však rychle pohasly, když se dozvěděl přízemní důvod mého pocitu. „Koberec před oltářem, na kterém stojíme, věnovala kostelu naše rodina. Vzpomínám si, jak se na něm v obývacím pokoji batolily naše děti.“ Ale ono by to tak mělo být a nemusí si zrovna každý přinést do kostela svůj vlastní koberec. V kostele by měl být člověk jako doma. Jako doma ve svém srdci. Pan farář mě zná a myslím, že má rád můj humor, možná občas trochu víc kořeněný, má rád moji energii, možná občas trochu víc třaskavou. Za ty roky, co se známe ví, že se s upřímností snažím udělat dobrou stopu na tomto světě, ale bez chyb a přešlapů to ještě neumím, protože mám na jednom rameni zmiňovaného raráška. Věřím v Boha, jen cestu k Němu mám krapítko jinak vyšlapanou než on. A je fajn, že si můžeme spolu povídat, zazpívat, vtipkovat, rozjímat, a přitom jít hezky vedle sebe každý svou cestou.

Člověk by neřekl, kolik zážitků a hlubokých prožitků se nám může dostat během jedné hodiny v kostele. Vidíte, nesmím v jejich výčtu zapomenout na ten mamčin. Mamka si tu moc pěkně popovídala s maminkou pana faráře. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, obě zdravotní sestřičky, obě narozené ve stejném roce a přesně na den o půl roku od sebe. Padly si do oka i do noty a hnedle se domluvily na cyklistickém výletě.

Tak to vidíte, jedno mobilní „cink“ a je z toho krásná dušimilá, občerstvovací hodinka. Setkání lidí, kteří se znají a neznají, kteří mezi sebou rozehrají tok příjemných energií. V božím chrámu u jeho srdce, u zvonů, bylo tak obyčejně dobře. Bylo teplo, i když nás nosy a ruce zábly.

Když jsme my tři Reginy odcházely, čtvrtá zněla na rozloučenou. Pravda, pan farář ji dřevěným kladívkem trochu ponoukal. Ještě kdyby tak bylo 7. září na Reginu. Naštěstí k dokonalému pocitu štěstí dokonalost nepotřebujeme. I tak odcházíme z kostela s nazdobeným srdcem. Jako by nám Gábi pár kvítků vetkla do srdcí. Bohu díky za sobotní dárek.

PS: Pan farář nás pozval na slavnostní svěcení zvonů. Bylo hned druhý den. Přehazovala jsem v sobě myšlenku, zda jít či nejít jako Hamlet. Nešla jsem. Cítila jsem, že to křehké, velmi osobní, velmi důvěrné setkání se zvony bylo tak jedinečné, a tak vzácné, že by mi pocit něhy, kterou jsem si v sobě uložila, v davu uletěl. A tak místo slavnostní mše a proslovů píšu tuto povídku. Je to hluboká poklona zvonům a jedinečnému okamžiku, který jsem s nimi mohla prožít. Zůstávám v tichu svého chrámu a slyším jejich zvučný hlas.