Copak se nám to v hnízdě vyklubalo?

Z jednoho hnízda dva stejní ptáčkové nevyletí. I kdyby člověk vychoval pět dětí, každé bude mít jiné potřeby, jiné priority, jiný hodnotový žebříček. Každé sytí jiné touhy a rodičovské umění je, když toto rozdílné vyladění dokážeme pochopit, respektovat a přijmout. Dokonce bych řekla, že je to umění nejvyšší a zároveň nejtěžší.

Starší dcera trpěla na našich dovolených „nadivoko“. Ještě dnes mi cukají koutky do úsměvu při vzpomínce, jak jsme v Chorvatsku spali pod širákem a Markéta ze spacáku zlostně syčela: „Jsme jak bezdomovci. Tohle je děs. Tohle je hrůza.“ Mladší Regí bez protestů zalehla pod letní hvězdnou oblohu a vyzařovala do prostoru spokojenost a sounáležitost s přírodou. Neměla se spaním kdekoli a kdykoli žádný problém.

Moje holky jsou jako oheň a voda a každou ovlivnilo dětství jinak. Markétka jezdí na dovolenou do Egypta a do Tunisu all inclusive nebo na české chaty s perfektním vybavením. Z domova si veze vlastní kávovar, formu na bábovku a mixér. Říká, že už nikdy nechce zažít pocit bezdomovce a že si takto léčí traumata z dětství, kterých jsme se na ní dopustili. Je šťastná a spokojená.

Regí lítá s malým batohem na Mallorcu a Kanárské ostrovy. Tam si půjčí auto, které se na týden stane jejím domovem. Tedy přibližovadlem, ložnicí a kuchyní v jednom. Nepohodlí není přítěží, naopak. Sama v divoké přírodě zažívá to, co by ji komfort nemohl dát. Říká, že to nejlepší, co jsme jí do života dali, je prožitá zkušenost, jak se s málem dají zažít zázraky. Je šťastná a spokojená.

A pak buď dobrým rodičem, když to, co je pro jednu traumatem, je pro druhou požehnáním. Hnízdo nehnízdo, vnitřní naladění se bere někde jinde. V rodném hnízdě ladičku osobnosti rozhodně nehledejme. Když mé dcery naposledy mávly křídlem na rozloučenou a udělaly frrr, řekla jsem si, že je čas odměny. Odměny za péči, kterou jsem jim věnovala v dětství. Člověk nikdy neví, jak dlouho ho Bůh nechá štrádovat po této zemi, není tedy radno čekat na věk kmetský, ale přijmout dary od svých dcer v čase aktivního stáří. A protože jsou to super holky, berou nyní na dovolenou ony mě.

S Markétou jezdím na dovolenou ráda. S ní si užiju maximální komfort. První den společné dovolené vypínám hlavu, k ničemu ji totiž celý týden nebudu potřebovat. Je to skutečně neskutečně úlevné. Kdo vyzkoušel, ví, kdo nevyzkoušel, ať jde do toho. Nechávám se unášet na křídlech sladkého plynutí, kdy se o vás někdo blízký láskyplně stará. Markétka dobře navaří, skvěle napeče, svačinu nachystá, výlety naplánuje, kam je potřeba, tam vás bezpečně dopraví a večer vám ukáže fotky, jak jsme si hezky užili den. A já se blaženě usmívám a vychutnávám každou vteřinu bytí. Na konci dovolené jen zmáčknu knoflík s nápisem „teď už zase po svých“ a těším se napřesrok, až opět vklouznu do role opečovávaného dítěte.

S Regí jezdím na dovolenou ráda. Každá vteřina je překvapením pro mě a zdá se, že i pro ni. Často se ocitneme úplně někde jinde, než kam jsme chtěly jet. Dobré je, že se nakonec vždy ukáže, že jsme přesně tam, kde je dobré být, kde máme být. Občas nám kručí v břiše, protože si vezmeme malou nebo žádnou svačinu. Ale hlady jsme nikdy neumřely, jinak byste tyto řádky nečetli. „Mami, k moři je to pořád rovně. Ztratit se nemůžeš. A jestli přece, ptej se. Anglicky ses učila, tak se snaž. Pá, musím do práce.“ Ano, ztratila jsem se třikrát a třikrát zase našla díky slovíčku „sea“. I plavec v angličtině nakonec k moři dopluje. O adrenalin s Regí není nouze. Každý den je dobrodružstvím a večer jste na sebe pyšní, kolik překážek jste přeskočili.

Jsem já to šťastná matka, pochvaluji si. Dobře jsem si své děti porodila. Žádný kopírák, hezky originál a pokud možno diametrálně odlišný, abych život se svými dcerami měla pěkně barevný. A jak to máte vy? Někdy je dobré pustit myšlenky tímto směrem. Dát si otázku, jaké děti jsem povila do hnízda? Jak se vyvedly? Jak se vyvrbily? Jak se pomamily nebo potatily? A že by se kukačka v našem hnízdě vyklubala? Takové povahové rysy v rodině přece nemáme? Tak kde se ta svéhlavička u nás vzala? Že by nějaký praprapředek předal gen generála? Ba ne, někdy je to jen prostě tak, že je potřeba doplnit kvůli pestrosti paletu rodinných charakterů. A kukačka je naše, a i když občas na zabití, milujeme ji stejně intenzivně.

My ženy matky se hezky plynule překlopíme do žen babiček a zakořeněná tradice velí: pečovat, pomáhat, starat se. Pokračovat ve své ženské roli a předávat dcerám a vnučkám tento bohulibý ženský úděl. Bohužel, občas jsme v této roli natolik ukotvené, že přehlédneme signály od našich ratolestí, které nám chtějí naši péči oplatit. Podaří-li se nesetrvat ve vyjetých kolejích, otevřou se před námi nové krajiny a s nimi i nové pocity. Předáme s důvěrou otěže svým potomkům a necháme se jimi vést bez toho, abychom udávali směr a určovali cíl. Možná budeme mít chvilku lechtivý pocit kolem žaludku, strach, co nás čeká, když jsme vždy měli všechno ve své režii a pod kontrolou. Ale věřte, rychle si na pocit nezodpovědnosti za druhé a za vše dění kolem nás zvykneme a lehkost bytí začne svobodně kroužit kolem naší duše.