Človíček

Jsou lidé, jejichž společnost vyhledáváte jednoduše proto, že je vám s nimi dobře. Můj kamarád Vláďa Sychrovský mezi takové človíčky patří. V očích má plamínky a úsměv  rošťáka. Učíme se od něj, že nic není problém. Naopak, čím větší šlamastika, tím větší důvod k radosti. Protože, když se z takové šlamastiky dostanete, odměnou je vám pocit, že jste se s tím dokázali poprat a to zahřeje víc, než pravá slivovice. Vláďa je člověk, který přelstil všechny zaběhané systémy a řády, všechna pravidla, že vyrůst a dospět  je nevyhnutelné. Je mu 70 let a je z nás široko daleko nejmladší. Zůstal klukem, který nejenže umí snít, ale neochvějně svým snům věří a plní si je. Možná tím i někoho naštve, ale víc je těch, kteří mu fandí. Z Vládi by měl radost Komenský i Dalajláma. Je totiž tím nejlepším učitelem a žije tak, jak bychom si přáli žít všichni. Rady nevnucuje, jen zlehka naťukává, pomáhá tam, kde je potřeba, ale kde ví, že si poradíte sami, byť s kapkou úsilí, jen jistí a dodává odvahu. To, aby mohl říci, že jste šikula a ne trumbera. Možná i proto je nám vedle něj dobře, vedle Vládi jsme šikovní, krásní, připadáme si tak nějak lepší. Vláďa je nejpozitivnější mužský, jakého jsem kdy poznala.  S ním svítí sluníčko i za deště. Působí jako antidepresivum. Tenhle človíček by se měl nadrobit do škapulíře a nosit na krku a v případě nouze šňupnout. Vláďa pochopil, proč tady na světě je a své poslání do puntíku plní.