Časová relativita věku

S dětmi pracuji ráda, s těmi nejmenšími nejraději. Jsou bezprostřední, úsměvem i slovem umí ocenit, když je něco baví a narovinu vám řeknou, když je něco otrava. Jsou chvíle, kdy dětská upřímnost umí pěkně zatnout drápek a dospěláka odzbrojí. Jednou jsem se dětí na Hudbánkách ptala, kolik jim je let. Byl tu les sedmiletých a osmiletých dětí. ,,Jé, vy se máte“, povzdychla jsem si, ,,také bych chtěla, aby mi bylo sedm“. Malý Martínek se na mě zazubil a povídá zcela vážně „No jo, ale to vy už máte život za sebou“. Řekl to s takovou přesvědčivostí, že mi během vteřiny před očima proběhl celý můj život. Musela jsem dát Martínkovi za pravdu. Prožila jsem toho tolik, že váhy mého života se povážlivě naklonily. Děti jasně vidí realitu. Malý Honzík se mě snažil potěšit. „Paní učitelko, na to, že jste babička, vypadáte celkem mladě“. Honzík to se ženami umí už v sedmi letech, co teprve až mu bude třicet. Tečku za filozofickou rozpravou o relativitě času a věku udělala Kamilka. „Mojí tetě je 94 a pořád se směje“. Pravda, důvody k veselosti mohou být různé, ale její informace mne povzbudila. Do 94 let mi zbývá ještě 45 roků. Martínek se stal mým oblíbencem. Nejspíš ani netuší, že mi ten život, který už mám téměř za sebou, o několik hodin prodloužil. Smála jsem se nejen na hodině, ale vždycky, když jsem tuto příhodu někomu vyprávěla nebo si na ni jen vzpomněla. Nehledejte moudrost v učených knihách. Naslouchejte dětem!