Autobusová škola života aneb tohle v autě nezažiješ

AUTOBUSOVÁ ŠKOLA ŽIVOTA ANEB TOHLE V AUTĚ NEZAŽIJEŠ

Z mrazivých -8 byl krok do vyhřátého autobusu krokem do ráje. Pan řidič mě vítal tak radostně, že jsem pojala podezření, že je to kamarád, který mi vypadl z paměti. Autobus stařičký, ale teplo jako u krbu. Postupně jsem si sundala kulicha, šálu, rukavice a došlo i na kabát. Řidič na mě šibalsky mrkl do zpětného zrcátka...Jestli budete pokračovat, přitopím...Blesklo mi hlavou, že takové poznámky by si měl šetřit na třicítky, ale rychle jsem myšlenku zaplašila uvědomujíc si, že takovou chvilku si má žena užívat. Za deset let se poznámky tohoto typu mohu dočkat maximálně od slepce. A tak jsem se mile usmála a lehce uzarděla. Pan řidič si během cesty zvesela povídal s důchodkyní sedící mu nejblíž a my cestující se do živého hovoru občas zapojili. Celou cestu jsem měla koutky do úsměvu, krajina byla sluncem zalitá a cesta do práce mi radostně ubíhala. V Zákupech pěkně hlasitě zatroubil na Víťu, místní postavičku, která je hned po starostovi, nejdůležitější v obci. Víťa poskočil a mával, jako by ho míjel americký prezident. S každým novým cestujícím prohodil pár slov, zavtipkoval, zalaškoval, přidal úsměv a náš autobus plul všedním dnem jako benátská gondola plná květů o svátku sv. Marka. V České Lípě jsem vystupovala s pocitem, že odcházím z dobře vydařené párty. Panu řidiči jsem poděkovala za příjemnou cestu a popřála, ať mu jeho pozitivní vyladění vydrží co nejdéle, protože šířit radost a dobrou náladu je vzácný dar. Oči mu zasvítily a široký úsměv mě vyprovázel až k poslednímu schůdku...Děkuju a mějte krásný den...zamával mi na rozloučenou. Vybavena naakumulovaným teplem a euforií jsem v Lípě čekala na další spoj do Nového Boru. Není to tak zlé, přece jen jsou na světě šiřitelé světla. Je dobře, že jsou to právě řidiči dopravních prostředků. Z myšlenek mě vytrhl příjezd autobusu. Byla jsem jediný čekající pasažér na zastávce...Dobrý den...pozdravila jsem s úsměvem... NIC... Prosila bych do Nového Boru...KAM...Na zastávku, někde blízko náměstí...TAKŽE NÁMĚSTÍ...Ano, děkuji...NIC... Škoda, že papír nemůže zachytit intonaci jeho slov. Usedla jsem jako opařená do luxusního autobusu, kde byl jeden pasažér, řidič a hustá atmosféra, která se dala krájet. Rychle jsem vystřízlivěla z pocitu, že jdu z jednoho bezva mejdanu na druhý. Na dalších zastávkách přistupovali lidé, kteří, stejně jako já, pozdravili, poděkovali, ale pan řidič byl němý jako kapr. A pak se to stalo. Na jedné zastávce stála skupinka mentálně postižených děvčat ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety. Paní pečovatelka jim před vstupem opakovala...hezky pozdravte, řekněte, kam jedete a poděkujte za jízdenku. Děvčata byla moc šikovná, všechno zvládla na jedničku. A pan řidič? Kapr, okoun, plotice. Ani k nim nezvedl oči. Děvčata byla spokojená, jak si zvládla koupit jízdenku, usmívaly se na řidiče i na všechny cestující a živě si povídaly, jak je fajn, že jedou autobusem. Ony udělaly všechno správně, měly pocit dobře odvedené práce. Jak reagoval pan řidič už do jejich příběhu nepatřilo. To byl jeho příběh, který se jich nemohl dotknout, ani mu do něj nechtěly zasáhnout. Kolik moudrosti v těchto ženách, které mají jiný svět než my. Autobusová škola života. Děkuji za lekci, děvčata. Když jsme zastavili v Novém Boru na náměstí, přistoupila jsem k panu řidiči co nejblíž to šlo. Vykulil na mě oči, nejspíš se lekl, že chci unést autobus. Co nejhlasitěji jsem řekla, jako bych mluvila k hluchému...DĚKUJI A NA SHLEDANOU... Pan Jindřich (ta blízkost mi dovolila přečíst jeho jméno) ze sebe vypravil...NENÍ ZAČ, NA SHLEDANOU...a otevřel přední dveře. Asi zapomněl, že nad ním visí cedulka ,,Vystupujte zadními dveřmi". Chudák, nechtěl riskovat, že si to rozmyslím a pojedu dál. Ulevilo se mi. Trochu jsem se bála, že nás veze špatně naprogramovaný robot.

V moudrých knihách se píše, že rovnováha je důležitá. Sama si za to můžu. To já z ní vybočila. Pan řidič na trase Mimoň-Česká Lípa mě naočkoval vakcínou radostného pohledu na svět a katapultoval mě jako raketu ke hvězdám. Zákonitě muselo přijít uzemnění v podobě řidiče na trase Česká Lípa-Nový Bor. Žádné velké výkyvy emocí, hezky umírněnost. Je co se učit. Mám však duši rebela. Znám se padesát let a vím, že se ráda sklouznu po pozitivní vlně i za cenu pádu střemhlav k zemi. Prostě mi to za to stojí. Jaké z toho plyne poučení? Jezděte dopravními prostředky, tohle v autě nezažijete! Šťastnou cestu!