Alternativní výchova
Alžběta nastoupila do metra a ztěžka dosedla na prázdné sedadlo. Po celodenním frmolu v práci konečně chvilka spočinutí. Zvrátila hlavu dozadu, aby protáhla unavenou šíji a lehce přivřela oči. Pět stanic ji dělí od další směny-večeře, nádobí, úkoly s dětmi. Snad i druhý půlmarathon dnes dá v dobrém čase. Najednou šťouchnutí loktem...Ne, nebude otvírat oči, asi si k ní někdo neopatrně přisedl. Jenže útok na její osobu se opakoval. Tentokrát kopnutí do nohy...jedno...druhé...třetí. Alžběta chvíli pozorovala asi pětiletého chlapce, který si ji evidentně spletl s boxovacím pytlem. Pohlédla na matku malého Ramba. Ta netečně hleděla do černé podzemní krajiny ubíhající za oknem. Jediné o co Alžběta nestála po vyčerpávajícím dni byl otevřený konflikt. Našla ten nejlaskavější mód svého hlasového rejstříku a poprosila maminku, aby svého synka usměrnila. Místo usměrnění přišla drsná lekce. ,,Můj syn má volnou výchovu, nechceme v něm potlačovat emoce, je svobodný ve svém jednání". Alžběta nasucho polkla, došla jí nejen slova, ale i to, že domů přijede okopaná jako zahrádka na jaře. Vtom osmnáctiletý dredař stojící nad oběma ženami vytáhl z pusy žvýkačku a vtiskl ji svobodomyslné matce do vlasů. Ta vyskočila a začala ječet, co si to ten spratek dovoluje. Dredař klidným hlasem odpověděl. ,,Víte, já jsem byl také alternativně vychováván".
A závěr? No, přece jako v pohádce. Hodná Alžběta přišla domů sice okopaná, ale s pocitem, že rytíř nemusí přijet na bílém koni, ale metrem a alternativní matka doma nejspíš malému boxerovi pěkně nealternativně zatopila. Smutné na tom je jen to, že to nebyla pohádka, milé děti, ale skutečnost.