Černobílý svět

Na sedačku dosedly tři osmileté slečny, z toho jedna usedavě plačící. Slzy jí proudem stékaly do lyžařských brýlí a mezi smrkáním a vzlyky vyprávěla kolegyním lyžařkám svůj problém. „Za všechno může Kačka, všem řekla, aby se mnou nemluvili. Než přijela, bylo všechno v pořádku. Teď se mnou nikdo nemluví. Po tomhle už nemůžu nikomu věřit“. Malé slečně se právě teď zhroutil svět. Byl bílý a teď je černý a takový i zůstane. Kamarádky jí utěšovaly, hledaly řešení neřešitelné situace. S dcerou jsme se na sebe podívaly a ústa se nám rozšířila do úsměvu. Tahle dívenka doslova a do písmene kopírovala svou maminku. Kola mé představivosti se začala roztáčet. Vidím, ženu v kavárně, jak svým kamarádkám vypráví podobnou tragédii. Všechno je v troskách, nic nemá smysl, její svět se rázem stává černobílým. Děláme to všichni… Jsme příkladem svým dětem, předáváme jim štafetu, předáváme hořící pochodeň. Oheň není vždycky čistý a hřejivý. Bylo by dobré, si uvědomit, že to, co zasejeme do svých dětí, to ony budou muset později sklidit. Každý z nás přichází na svět s odpovědností za sebe a své jednání. A učitel ŽIVOT nás pořád zkouší. Obrátila jsem se k muži, který s námi jel na lanovce. „Mají problémy jako my“, „Myslím, že ještě větší“, usmál se a povídá lyžařkám. „Holky, dospělí si povídají všichni společně, udělejte to taky tak“, moudrý to muž. Je lepší věci moc nepitvat, neřešit, nešťourat se v nich. Kolik slzí a smutku bychom si ušetřili. Ale říkejte to osmiletým slečnám, když na to neslyšíme my -cetileté a -sátileté.