A kde jsem já?

Taková lanovka, to je pódium, kde se během dne odehrají stovky minipředstavení. Osmiminutové příběhy laděné komediálně, dramaticky či tragikomicky, podle toho, jak je dramatik Osud napíše a režisér Život zrežíruje.

… Támhle je maminka, vidíš? V té fialové bundě… a vedle ní jede teta, panečku, pěkně rychle, viď… a támhle na skokánku je Tomík… ukazuje tatínek malé Modroočce rodinu rozesetou po sjezdovce. Děvčátko pokaždé lehce kývne hlavou, aby tatínka ujistilo, že všechny vidí… Oba jsou spokojeni, oba se usmívají a užívají si společnou chvíli.

… A kde jsem já… ptá se dívenka upínajíc blankytně modré oči na sjezdovku… A ty jsi tady… láskyplně odpovídá na její otázku tatínek. Děvčátko se usmívá. Dva světy se v tu chvíli propojily. Tenhle tatínek umí naslouchat s pochopením a porozuměním svému dítěti a bude umět odpovídat na otázky své dcery i za deset či patnáct let. Svět malých dětí je plný fantazie, všechno je možné, a nic není nemožné, hranice neexistují. My dospělí už více než méně stojíme nohama na zemi a v našem reálném světě ubývá místa pro poetiku a snění. Naštěstí máme děti, které nás čas od času do svého světa vezmou. Vezmou nás tam, kde nejsou pravidla a zákonitosti a pevný řád. Tatínek klidně mohl říci, že Modroočka je támhle v červené kombinéze na sjezdovce a děvčátko by s touto odpovědí bylo také nejspíš spokojeno. Mnohdy nezáleží na obsahu otázky a odpovědi, ale na vlídnosti, něze a laskavosti toho, kdo nám ukazuje svět a s kým tento svět sdílíme. Malá tříletá Modroočka si nejspíš tento lanovkový rozhovor nebude pamatovat, ale její tatínek a já určitě. Kéž by bylo více takových trpělivých, láskyplných tatínků, kteří milují své děti a jsou jim dobrými průvodci na začátku jejich životní cesty. Takoví tatínkové jsou nadějí pro děti současné i budoucí.